Vždycky jsem si myslela, že mi praskne voda, třeba v kuchyni u snídaně, podívám se na manžela, trošku ho uklidním, v klidu si dobalím věci, pořád ho budu ujišťovat, že je všechno v pořádku a sama se budu přesvědčovat, že ještě vyrážet nemusíme, ať neplaším. Tohle je ten den, na který jsem se připravovala, vysnila si ho, když jsem usínala, nebo psala porodní plán a těšila se, až mi malého položí na břicho. Z plánovaného hypnoporodu jsem se dostala zcela neplánovaně až na kožené křeslo hypnózy u psychiatra. Voda mi nepraskla, v poradně na monitoru lékař vyhodnotil, že se malému nedaří a vzhledem k okolnostem by si mě tam rád nechal na pozorování. Monitory se nelepšily a rozhodli, že budou malého na další den vyvolávat. Při pomyšlení na vyvolávaný porod se mi chtělo brečet. Stalo se. V noci jsem si srovnala myšlenky, slíbila si, že to všechno zvládneme a ráno mi byla zavedena první tableta. Během dopoledne jsem se hezky otevřela a následovaly injekce oxytocinu do zadku po kterých přišla nekontrolovatelná bolest, která nešla vydržet. Nad mým tělem zavládla nevysvětlitelná bolest, které nešlo přivyknout. Síla to celé pochopit a uchopit, orientovat se v tom, co se mi děje, odcházela a já pomalu ale jistě propadala zoufalému volání, aby tohle už někdo ukončil. Porodní plán ležící doma na stolku mi přišel v tu chvíli jako dost blbej vtip. Byl to takový ten smích ze zoufalství, a to byly poslední chvíle, kdy jsem se sama sobě zasmála. Následně si pamatuji klystýr, další injekci, mou ztrácející schopnost ptát se proč a jak. Ztratila jsem jakoukoliv sílu, věděla jsem, že je vše ztraceno, že je něco špatně, stažená nervy jsem se neotvírala, jak bych měla – začala jsem se obviňovat. Konečně jsem byla otevřená na 7 a z rizikového oddělení mě převezli na porodní box, kde na mě čekal manžel. Pamatuji si, jak se z jeho radosti a úsměvu na tváři, když mě viděl, postupně výraz měnil na, „pane bože, co to s tebou udělali“? O to víc jsem se nemohla postavit čelem situaci, která mi prostě utekla a vědomí, že to nebude ten vysněný porod pro nás pro oba mě kopla ještě hlouběji do beznaděje. Kontrakce nevím, co jsou, měla jsem jednu dlouhou kontinuální bolest, která nekončila, prosila jsem o epidurál, prosila jsem o císaře, o konec, který by mě vysvobodil. Bylo mi jedno naprosto vše. Nesnášela jsem se, byla jsem naštvaná na lékaře, na celou situaci a chtěla co nejbližší konec. Vybavuji si, jak mi říkají, že špatně tlačím a blbě dýchám, prý to malému neulehčuji, měla jsem se uklidnit. Nakonec se nestalo nic z mých přání. Malého mi nepřiložili, pupečník přestřihl v rychlosti lékař, donesli mi ho zabaleného až po uši do vánočky, kterou položili kdesi pod prso a násilím mu otevřeli pusu, jako když otevíráte psovi tlamu, abyste mu tam hodili prášek. Mezitím mě šili a manžel cvakal jakési fotky na které se dodnes nemůžu podívat. Malého odnesli, pokoj na room-in nebyl volný, byla jsem se dvěma maminkami na pokoji a malého mi vozili po třech hodinách. Prý jsem měla být ráda, že si můžu odpočinout a nabrat síly a tzv. ještě něco dospat. Chtěla jsem pryč, okamžitě jak to jenom šlo. Z vysněného odchodu domů se stala noční můra, malý nepřibíral, mléko jsem neměla, prý moc vše řeším a lahev s Nutrilonem jsem měla dávat co tři hodiny. Věděla jsem, že je to špatně, byla jsem v kontaktu s laktační poradkyní. Ale někdy i když víte, jste v situaci, se kterou jste prostě nepočítali, prožíváte ji poprvé a je nad vaše rozlišovací schopnosti určit, co je v daný moment správně. Matyáš pro mě bylo tělo o které jsem se starala, protože se o miminka tak stará. V sobě absolutní prázdno, výčitky a boj sama se sebou, co se to proboha děje. Každé jeho zaplakání mi způsobovalo úzkost a pocit strachu. A tohle mám jako říct manželovi? Tohle je prostě průšvih větší, než jsem si dokázala představit a sama sobě přiznat. Byla to horská dráha, nespala jsem, nemohla jsem usnout, hlava mi pořád přemýšlela. Necítila jsem tu bezpodmínečnou lásku, necítila jsem lásku ani sama k sobě. Vždyť na co mám být pyšná? Že je malý v pořádku a já taky – jak mi říkával manžel? Že máme co jíst, krásný byt a zařízený pokojíček? Jenže na co to všechno je, když já to necítím. Necítím vůbec nic. Jsem jako ztracená kapka v moři beznaděje. Jednou v noci jsem si přečetla článek, který mi dodal sílu ráno vzít telefon a zavolat. Vůbec jsem nevěděla, co od toho čekám, jen jsem chtěla mluvit s někým, kdo napsal něco, čemu jsem rozuměla a měla pocit, že porozumí i mě. Z téměř hodinového rozhovoru jsem měla poprvé pocit, že vidím břeh, ke kterému bych mohla sic vyčerpaná, nějak doplavat. Hlavně jsem si uvědomila, že v tom nejsem sama, že takových žen je více a že to není žádná prohra, že nejsem špatná, jenom jsem si prošla něčím, co jsem vůbec nečekala a musím to zpracovat. Nejsem blázen, můj mozek jen vyhodil totální nouzový režim, asi jako když spadne Windows. Hned ten den jsem zavolala na číslo, které jsem dostala od autorky článku a objednala se na vyšetření do Klecan. Posttraumatická porucha, porucha přizpůsobení, poporodní deprese. Asi největším vysvobozením bylo, že vím, co se děje, že mi někdo rozumí. Dnes na koženém křesle v hypnóze vstřebávám tu horskou jízdu. Nestydím se za nic a konečně jsem schopná cítit radost, štěstí a lásku k Matyášovi. Vím, že i když ten start nebyl nejlepší a nebyl kojený, jsem jeho máma se vším všudy a budu tu pro něj. Někdy je jenom potřeba nestydět se a říct si – ano, mám problém. Nevyčítat si to a přijmout pomoc od lidí, kteří přesně ví, co dělají. Dnes vím, že jsem měla reagovat dříve a nemyslet si, že to zvládnu sama. Vědět a něco dělat je správné řešení. Dnes je tomu víc jak půl roku od porodu a konečně mohu říct, že cítím, co je to milovat. Milovat sebe a své kluky tak, jak jsem asi ani v tom nejhezčím snu nedokázala představit.
