Vanda Schreierová Blog - život - poznání, Jak na ně - návody, Péče o miminko
Doteky léčí
Cesta tramvají byla zvláštní, tak nějak mě pobolívalo bříško. Jela jsem na velký ultrazvuk ve III. trimestru a těšila jsem se, že uvidím svoje malé sluníčko. Vyhoupla jsem se na lehátko, sonda s gelem zastudily a nastalo hrobové ticho. Doktor nic neříkal, sestra mlčela a já čekala a bála se na cokoli zeptat. Primář řekl: „No, nejlepší to není, budeme si vás tady muset nechat.“ Polil mě studený pot, co se bude dít dál. Rychle jsem si uvědomila, kolikátý týden jsem a co by to vše obnášelo. Byla jsem 31+5tt. „To je brzo, sakra!“, znělo mi hlavou. Na rizikovém oddělení mě napojili na kapačky a začala terapie kortikoidy na dozrání plic miminka. Musíte vydržet alespoň dva dny, aby se dokončila terapie a malá měla větší šance po narození. Byla jsem pod neustálým dohledem. Po každém monitoru, který mi dělali co 4 hodiny, nikdo nic neříkal. Přesvědčovala jsem se, že kdyby bylo něco hodně špatně, tak by mne informovali, a začalo by se něco dít. Po dvou dnech mne ráno poslali na kontrolní ultrazvuk. Sama jsem se na nic neptala, snažila jsem se soustředit sama na sebe, vždyť být v pohodě je asi teď to jediné, co pro malou můžu udělat. Na ultrazvuku mi primář sdělil, že do dvou hodin bude malá venku akutním císařským řezem. Tak se 32+0 tt kvůli chronické hypoxii narodilo mé druhé dítě, dcera Vandička. Vůbec to nebylo přirozené ani plánované, a byl to ten nejkrásnější porod, který jsem zažila. Asi jako lvici bijící se o život svého mláděte mne hnala nadpřirozená síla okamžitě vstát a jít se na malou podívat a dát jí vše, co v bříšku měla dostat. Od kontaktu kůže na kůži, kojení, nošení v šátku až po masáže. Prostě jsem jí chtěla nahradit bříško. A tak jsem se dostala k masírování miminek.
