Maminko, airbagu, kde jsi?
7. února 2015 · Vanda Schreierová · Blog - život - poznání
V souvislosti s předchozím publikovaným článkem o dětském chodítku, škodítku jsem se rozhodla napsat další článek.
Jak je důležité padat a mít volný prostor k pohybu
Nic není optimální – ohrádka
Dítě by se mělo pohybovat volně a to v prostoru, který je tomu přizpůsoben. Uklizené květiny z podlahy, zaslepené elektrické zástrčky, pečlivě uschované kabely apod. Nikoliv tedy v ohrádce, kde má omezený prostor k pohybu. Problém v ohrádce vzniká tehdy, když se dítě začne přetáčet na boky a na bříško a zpět na záda. Začne takzvaně válet sudy. Až se takhle jednou dokutálí k ohradě. Po čase se vytahuje ručičkami nahoru a postaví se. Dítě potřebuje v prvním roce života projít určitými pohyby v určitém období. Ani zrychlený, ani omezený (nemoc, ohrádka), ani chodítky narušený pohybový vývoj není optimální. Zjednodušeně řečeno – ohrádka nemotivuje dítě k lezení, které je pro vývoj velmi důležité. Nelezením nedozrávají pohybové reflexy, takže mohou mít například psychomotorický neklid, nebo se nepropojí hemisféry v mozku, nevytvoří se důležité nervové spoje v přední části mozku důležité pro učení i chování.
Neznamená to však, že pakliže ohrádku používáte, dítě vám nebude lézt!
Je k tomu ale velká pravděpodobnost. I děti v ohrádkách lezou. Ale pak jsou takové, které mají ohrádkou vývoj narušený. Proto je potřeba dítě pozorovat a vědět, že pakliže se vám dítě v ohrádce válí sudy a staví se, aniž by ještě lezlo, je dobré udělat určitá opatření a to nepoužívat ohrádku.
„náraz znamená bolest, a tudíž fakt, že se nárazu raději příště vyhnu“
Bojíte se, že se dítě v prostoru může poranit?
Dítě, které se samo dostane do stoje, je potřeba, aby se naučilo co nejdříve jak dolů. Pokud maminka začne dítě chytat, nebo sundavat ze stoje, dítě má pocit, že maminka je součástí jeho pohybového chování. Takové dítě se pouští, kdykoliv vidí matku v blízkosti, dokonce i v době, kdy už dávno umí dolů. Proto se většina úrazů stává v přímé blízkosti rodičů. Naopak dítě, které není chytané, se velmi brzy naučí spoléhat samo na sebe. To samé platí při dalších pokusech dítěte něčeho dosáhnout a našem strachu, aby si neublížilo. Raději mu pomůžeme, a jsme takovým jeho airbagem, aby si neublížilo.
Je to však špatně, protože na nás spoléhá a nenaučí se vlastní opatrnosti.
Je tedy dobré děti nechat padat, příliš nepomáhat a motivovat k dalším pokrokům.
Na asfaltu polštář neleží
Každý pád je pro dítě důležitá informace do mozku, jak příště neprovést pohyb, nebo jak jej udělat jinak a být opatrnější.
Hlavička dítěte je na pád teď připravena mnohem lépe, než když srostou lebeční švy. Nedoporučuji tedy obkládat nábytek polštáři, nebo pořizovat helmu.
Každé dítě brzdí, či nebrzdí svůj pád podle povrchu, na který je zvyklý. A na asfaltu polštář rozhodně ležet nebude.
Helmička, to jako vážně?
Od jedné klientky jsem se dozvěděla, že její tchýně pořídila malému helmičku, aby si doma neublížil. No to bych nečekala. Ale jsme zase ve světě, kde se každá věc prodá. Tady se vydělává! Na strachu rodičů! Helmička je za 1000,-
A co na to říká neurochirurg Miroslav Kala? Cituji: „Jestliže budeme chránit dětskou lebku helmou, tak mechanismus nárazu při pádu bude jiný. Náraz, který by normálně pohltila lebka, a vznikla by třeba modřina nebo boule, se při ochraně helmou přenese na krční páteř. Ta je však u malého dítěte nevyvinutá, nezvyklá na zátěž, vezměte si už to, jak dlouho dítěti podkládáme hlavičku při zvedání. A to může být mnohem vážnější úraz než boule na hlavě.“ A dále cituji: „Dítě se v helmě nenaučí těm správným reflexům, které ho mají v budoucnu chránit. Tedy že náraz znamená bolest, a tudíž fakt, že se nárazu raději příště vyhnu.“
Citace pana doktora Kaly jsou z článku na Idnes.cz
Pád hlavně s úsměvem
Když dítě spadne a my se k němu vrhneme s tragickým výrazem ve tváři, dítě se spíše poleká našeho obličeje a bude zmatené a jeho pláč budeme tedy jen podporovat. Je důležité přijít, pomoci, ale nedělat z toho žádnou vědu. Příliš nelitovat, ale bagatelizovat, že se nic nestalo. Takto jsem jednou pozorovala dceru po víkendovém pobytu u babičky. Doma „nezvládla“ překážku a svalila se k zemi. Po nepřetržitém litování babičkou při každém jejím nezdaru si tedy myslela, že musí spustit sirénu, aby přijela sanitka babička. Jenže na sirénu nikdo nereagoval, a tak nezbývalo než se rozhlédnout, zda v místnosti vůbec někdo je. To byla však zcela ticho. Když mě zmerčila v kuchyni, tak spustila. A já spustila záchvat smíchu. Ona přestala řvát, dívala se na mě a začala se smát. No a bylo po bolesti 🙂
Stalo se vám také, že jste načapali dítě při nějakém hereckém „výkonu“? Jakém?
Je důležité vědět, ale všeho s mírou
Vaše Vanda Schreierová
