Jakmile vám lakmusový papírek ukáže dvě čárky vyletíte na stý obláček a spadnete z něj při první ranní nevolnosti. Znám to. Než se rozkoukáte, držíte těhotenskou průkazku a máte naplánovaný první důležitý test – prenatální screening. Sotva jste se zbavily strachu, zda se vše povede, jestli je embryo na svém místě, jestli mu začalo bít srdíčko, jestli není něco špatně a přichází nový otazník. Bude miminko v pořádku, nebude mít nějakou vadu? Nadělily se tam ty chromozomy všechny správně? Příroda je většinou chytrá a dokáže poznat svou „chybu“. A tak je běžné, že zkrátka plod zanikne a dojde tedy k samovolnému potratu. O tom už se tak běžně moc nemluví.
Za a) děje se tak v době, kdy se těhotenství ještě většinou neoznamuje, protože je „brzo“. Ale my už jsme téměř dva měsíce a něco těhotné… a stále si držíme to malé tajemství v sobě – pro sebe. Čekáme. Sama jsem byla těhotná 5 krát. Třikrát se to povedlo až do konce, ale o dvě těhotenství jsem přišla. Bolelo to, hodně. Cítila jsem, že jsem selhala, ptala jsem se sama sebe proč se tak stalo, navíc jednou to byly dvojčátka. Nikdy jsem o tom moc nemluvila a přemýšlím proč? Proč nevyjádřit svou ztrátu, která je přirozená a bolí. Třeba by pomohla holkám jako jsem já se s tím lépe a dříve vyrovnat. Protože takové věci se dějou – a velmi často. A to je to za b) – stud. Nemluví se o něm, tolik se o něm nepíše, protože se za něj stydíme. Nedávno na sociální síti sdílela svou zkušenost Hilaria, manželka herce Alexe Baldwina. Sama je maminkou čtyř dětí a když se radovala z pátého těhotenství, přišla rána. Sdílela tuto událost s celým světem pomocí svého Instagramového účtu. Dostala se jí slova útěchy, která jí pomohla, ale také kritiky, proč tak osobní věc sdílí? Holka, palec nahoru. Každá informace si najde své místo a pokud to má pomoci ostatním holkám a vědět, že je to normální a děje se to, že nejsme špatné, je to správné. Mě by to tenkrát pomohlo.
Hilaria doslova napsala: „Tohle se teď děje – embryu sice tluče srdce, ale ne silně. A dítě moc neroste. Takže čekáme – a tohle je velmi těžké. Tak moc nejistoty… ale šance, že je tohle těhotenství životaschopné, jsou velice malé. Mám úplnou důvěru ve svou rodinu a vím, že se přes to dostaneme, i když ta cesta je těžká. Necítím stud ani hanbu. “
Tak emotivní a otevřenou zpověď snad ještě žádná žena v její situaci nenapsala. Protože přirozeně chceme sdílet to hezké. Ne to, co bolí. A těm, co se to nelíbí, těm se nelíbí život samotný, protože ten je, bohužel, občas bolestný. A proč by holka a její osobní profil, který má sílu, nemohl sdílet, tak silnou věc? Tak i já přiznávám, že jsem se dvakrát rozloučila s možnými třemi bytostmi. Proč k potratu dochází? Jaké jsou jeho příčiny a jak se s ním vyrovnat?
Proč k tomu dochází?
Je důležité si uvědomit, že nemůžete udělat téměř nic, abyste zabránili ztrátě těhotenství. Těhotenství předurčené k zániku nijak prodloužit nelze. Drtivá většina potratů zůstává nevysvětlených. Částečně proto, že se příčiny obvykle nezjišťují až do doby, kdy má žena za sebou dva nebo tři potraty. Nejčastějším důvodem potratu jsou genetické abnormality.
Devět z deseti těhotenství s genetickou abnormalitou zanikne během prvního trimestru. V normálních lidských buňkách je 46 chromozomů, někdy však mají buňky nesprávný počet chromozomů – tato chyba se nazývá aneuploidie a jejím nejznámějším příkladem je Downův syndrom, který je důsledkem tři kopií chromozomu 21. Asi sedm z deseti ztrát během prvního trimestru je způsobeno chromozomálními problémy.
Jaké jsou jeho příčiny?
Potrat je obvykle jednorázovou záležitostí. Ale jak vidíte u mě, může se opakovat. Nicméně každý dvacátý pár zažije i dva potraty za sebou a jeden pár ze sta dokonce tři nebo více – tento stav se pak nazývá opakovaný samovolný potrat.
Jehož příčiny mohou být:
• abnormality dělohy
•
poruchy srážlivosti krve
• chromozomální abnormality
•
poruchy imunitního systému
• hormonální poruchy
•
infekce
• faktory životního stylu, jako je kouření, alkohol
a rekreační drogy
Kdy je potřeba vyšetření?
Pokud za sebou máte více než dva potraty, budete nejspíš odeslána na vyšetření k odborníkovi. U více než poloviny případů se příčina potratu nemusí zjistit. Což je na druhou stranu dobrá zpráva, protože to znamená, že v budoucnosti budete schopná donosit zdravý plod bez lékařského zásahu.
Jak potrat probíhá?
Samovolný, neboli spontánní potrat poznáte sama tak, že začnete krvácet, plod se v tuto chvíli začal oddělovat ze stěny dělohy a její výstelky a začíná se odlučovat. Většinou se již nedá nic dělat. Ale v každém případě navštivte lékaře, aby překontroloval, zda se plod odloučil celý a zda není potřeba provézt revizi dělohy. V dalším případě může jít o tzv. zamlčený potrat, u mě to byl právě tento případ v obou ztracených těhotenství. Žena sama nic nepozná, cítí se jako těhotná dále, ovšem plod se v těle již přestal vyvíjet. Přestalo mu tlouct srdce a neroste. Zůstává však v děloze nebo se začíná mírně vstřebávat. Potrat se ale dozvíte až na další naplánované návštěvě u gynekologa, který vám tuto smutnou událost oznámí ihned po provedení ultrazvukového vyšetření určeného ke kontrole vitality a prosperitě plodu. Obvykle se pár dní čeká, zda se plod neodloučí sám, ale z důvodu možné infekce se naplánuje lékařské odstranění – kyretáž, neboli revize dělohy, která se provádí v celkové anestezii v nemocnici, kde se zůstává do dalšího dne. Při mém druhém potratu jsem podepsala ještě ten den reverz a jela domů, cítila jsem se fyzicky dobře a doma na mě čekala malá Vandička a Mikulášek. Chtěla jsem to mít co nejdřív za sebou. Tentokrát už jsem věděla, co mě čeká a také jsem věděla, že se tak prostě děje. Tato druhá ztráta byla jednodušší, ale i tak mě občas potrápí otázka, jak by asi dvojčátka vypadala.
Jak se ním vyrovnat?
Výčitky, strach jestli se to příště povede, otazník proč se tak stalo – odpověď možná přijde z pitevní zprávy. V tomto smyslu to není zcela pitevní zpráva, ale pokud se stalo, že se plod sám neodloučil, musíte na revizi dělohy a ostatky plodu se podrobí zkoumání, které by odhalilo možné příčiny, proč se plod přestal vyvíjet dál. Následně žena dostane zprávu, proč se tak mohlo stát. Někdy se příčina nezjistí a i když se zjistí, je to vesměs ve chvíli, kdy jedete autobusem ze zákroku domu, jedno. Ztráta s příčinou i bez ní bolí stejně. Pokud se plod vyloučí sám, je to lepší. Vyrovnání je však v obou případech těžké. Snad jen, že je to život a život se ve smrt a život obrací a víra, že se to příště podaří, vás podrží. Pokud jste sama zažila potrat, nebo jím procházíte, posílám vám velké objetí. Bude to zase dobré, nestalo se to jenom vám, stává se to až ve 20% těhotenství. Některé studie uvádí, že je to až v 50% všech početí. Je to přirozené a tělo tak vyrovnává určité chyby, které se staly. A ne, nebyla to vaše chyba, vy jste neudělala nic špatně. Neexistuje na světe nic, co by potratu dokázalo zabránit. Z celého srdce vám přeji, aby se to příště povedlo. Jako mě.
Prožily jste potrat? Jak jste se cítily? Co vám pomohlo se s takovou situací vyrovnat? Mě číst různé diskuze, které jsem si vyhledávala na internetu.
Vanda S.
Máme už jednoho prcka…Trval nám přes rok…dokonce nám nepomohlo ani umělé oplodnění…a pak se po roce a něco povedlo přirozeně na svatebce…pak jsme se rozhodli pro druhé…ve chvíli rozhodnutí jsme se začali snažit hned,jelikož jsme předpokládali že se nám ihned nezadaří…Zadařilo se na první pokus…byli jsme radostí bez sebe…můj 9.týden těhotenství vycházel na Vánoce,tak jsme obšťastnili touto zprávou i blízkou rodinu…abych se nestresovala,objednala jsem se na gyndu až na 10.týden těhotenství,abych už viděla srdíčko…a když jsem přišla na kontrolu,gynekolog mi bohužel oznámil,že se srdíčko cca před týdnem zastavilo…bylo to strašné…celou cestu autem jsem se držela a když jsem přišla domů za manželem,vyhrkli mi slzy…nevěděla jsem,jak to manželovi říct…po vysvětlení se mi udělalo lépe,pač mě neuvěřitelně podpořil…nejhorší pro mě bylo čekat na revizi,pač jsem věděla,že v sobě mám mrtvý plod😢 a co mi pomohlo vše překonat?! Můj muž který řekl:,,už neplač,uděláme si jiné hezčí“ 😊
Dobrý večer, Verčo, zažila jsem to podobně. Můj první potrat. Máte pravdu, že nejhorší je to čekání. Člověk by už to chtěl mít co nejdřív za sebou a být, chodit, mluvit s vědomím, že vás je malé miminko, kterému se nedařilo, je příšerný pocit. P.S. Máte báječného chlapa! Pěkný večer přeji a děkuji za vaši reakci na článek. Vážím si toho. :*
Milá Vando,
Moc Vám děkuji za tak dojemný článek. Sama jsem si prošla samovolným potratem v 10.tt. Jednalo se o naše první miminko a ta bolest se nedá popsat. I když jsou to už dva roky občas si vzpomenu, a přemýšlím, jak by asi děťátko vypadalo. Nyní máme 15. Měsíčního Tadeáška a jsem za něj moc šťastná! Ale zároveň se musím přiznat, že když jsem zjistila, že jsem podruhé těhotná, měla jsem ohromný strach, aby bylo všechno v pořádku.
Mě pomáhal ebook Čekala jsem miminko, ale.. a myslím si, že i o těchto smutných věcech by se mělo mluvit i psát, protože jen tak se ostatní ženy dokážou nějak smířit a vědět, že v tom nejsou samy.
Dobrý večer, Káťo, děkuji za vaši odpověď. Ani nevíte, jak vám rozumím a soucítím, stejný „strach“ jsem také pociťovala. Když totiž člověk „ví“ tak se strašně bojí, čehokoliv. Ach, sladká nevědomost 🙂 Gratuluji Vám k Tadeáškovi! Jsem ráda, že si holky pomáháme! Přeji Vám je to dobré a zdravím Vás.
Vanda S.
Moc Vam dakujem za tento clanok. Aj ked clovek vie, ze sa to stava pomerne casto tak ked sa to stane prave jemu, pripada si, ze je na svete uplne sam a snazi sa prist na dovod, no ten, ako ste sama napisala casto nikto nevie…potratila som tiez 2x, nastastie sa nam medzi tym narodilo zdrave miminko takze ten druhy potrat sa dal psychicky “lepsie zvladnut” vdaka pocitu, ze existuje maly cloviecik, ktory ma doma caka a musim byt kvoli nemu silna a tiez, ze ked sa to uz raz podarilo, snad sa podari aj nabuduce…kazdopadne to v cloveku stale vyvolava smutne pocity a otazky, preco prave ja? A dokonca opakovane? Mne z casti pomohlo taktiez citanie podobnych pribehov pretoze som mala aspon z casti lepsi pocit, ze nie som sama komu sa to stalo a taktiez myslienka, ze je lepsie ak sa to stalo takto v prvych tyzdnoch, nez niekedy ku koncu tehotenstva, v nemocnici som spoznala pani, ktorej vyvolavali porod pretoze dietatku prestalo v 30 tyzdni bit srdiecko a to musi byt teda neskutocna bolest, takze som bola “vdacna”, ze u mna to priroda “vyriesila” hned v prvych tyzdnoch…
Dobrý den, i vám moc děkuji za vaší zkušenost. U druhého potratu jsem to cítila stejně jako píšete. Vědomí, že na mě už čekají dvě děti doma mi dávalo o hodně větší sílu. Nedovedu si představit opakované potraty a mít prázdnou náruč a ptát se, zda se to někdy vůbec povede. Znám takové případy – i takové, kdy se nakonec podařilo a narodilo se zdravé miminko a těch předchozích 7 potratů nemělo vysvětlení. Příroda je opravdu někdy zapeklitá. Také jsem zažila v porodnici na odd. rizikového těhotenství (kde jsem byla vždy ke konci všech mých těhotenství) paní, která přijela večer s tím, že dítěti se nedaří tak dobře, celou noc byla sledována, kontrolována, dokonce se stav miminka dle monitorů lepšil a stejně ráno zemřelo. Jak a proč už jsem se pochopitelně nedozvěděla, protože se paní na pokoj nevrátila. Myslím na ní ještě dnes. Také tam byla jedna, která čekala dvojčátka. Byla 25. tt těhotenství a děti mely bohužel společnou placentu a jedno z nich bylo silnější a větší a tak se z důvodu transfuzního syndromu to druhé vlastně menšilo, nerostlo. Vše bylo na „úkor“ toho druhého. Snažili se paní nechat co nejdéle, najít bod zlomu, kdy bude nejlepší čas miminka předčasně narodit a nechat je dozrát v inkubátorech. Jenže 25týden je hraniční pro přežití mimo dělohu. Ale stav byl špatný a paní opravdu šla na porod císařským řezem a jedno miminko mělo něco okolo 600g a druhé 300g. Opět jsem paní pak už neviděla. Že děti žijí, kolik váží a že to bude těžká cesta jsem se dozvěděla od sestřičky. Víte ale co se stalo? Paní jsem potkala v Praze v tramvaji o rok později. Hned jsem ji poznala, byla tam však sama a já se bála zeptat. Začala povídat sama. A víte co? Kluci to zvládli! Oba! Ten větší na tom byl pochopitelně lépe, druhý podstoupil několik operací, ale jsou oba dva živí a prospívají. Hnaly se mi slzy do očí. Snad i teď, když si na to vzpomenu.
Přeji vám krásné dny! Stejně jsme holky silné! Vanda
Prožila jsem mimoděložní těhotenství, pak porod zdravého syna a letos v lednu zamlklé v 10.tt, rovněž to byla dvojčátka 🙁 Byla to neskutečná bolest v srdci, hrozně jsme se těšili. Navíc jsem kvůli pokažené revizi měla velké bolesti a musela jít znova. Díky, že o tom píšete! Já měla vždy pocit, že mě se potrat netýká, že se to stává málo (asi důsledek toho, že se o tom nemluví). A pak jsem cítila stud a pocit selhání. Nejvíc mi pomohly šťastné příběhy ostatních žen, které po revizi otěhotněly. Pak samozřejmě můj manžel a syn, kteří mi byli neskutečnou oporou. No a v neposlední řadě to, že jsem o tom začla mluvit s blízkými, s kamarádkami. Najednou se mi ulevilo a začla jsem zjištovat kolik žen v mém okolí to potkalo a jaké podpory se mi dostává. Došlo mi, proč vlastně své brzké těhotenství tajíme, když především v případě, že se něco stane, potřebujeme podporu a útěchu, ženské kruhy, ne na to být samy? Chceme sdílet jen radost, ale i bolest má v životě místo a nemůžeme předstírat, že není.
V brzké době se chceme zase začít snažit, tak snad se tentokrát poštěstí.❤️
Dobrý den, já děkuji, že píšete vy! 🙂 Vašich dvojčátek mi je líto. U nás to bylo podobné. Prvně tedy přestalo bojovat jedno, druhé se ještě chvíli drželo, ale stejně se to také rozhodlo vzdát. Vím, že někdo může říct, ale prosím tě, vždyť to byl malý plod, to nebylo ani dítě. Nemám to ráda. I tak to bylo dítě – moje dítě, které by jím bylo, kdyby se to nestalo. Díky za to, co píšete, jsem ráda, že si můžeme holky pomoct a být otevřené a pomoci tak ostatním, které třeba prochází, nebo prošly tím samým a měly stejné pocity jako my a bály se s tím svěřit. Ať už třeba z pocitu toho, že by někdo mávl rukou a bagatelizoval situaci, že to bylo jen pár buněk (bohužel, taková je i má zkušenost). Držím vám palečky! A přeji hodně štěstíčka a zdravíčka celé rodině. Vanda
Dobrý večer, tak já se tedy také svěřím… Zažila jsem také zamlklé těhotenství v 10tt. Bylo to mé první těhotenství a myslela jsem si, že to je to nejhorší, co mě potkalo, že se mi zhroutil svět. Bohužel druhé těhotenství dopadlo ještě hůř. Až ve 23tt byla zjištěna těžká vývojová vada u miminka – otevřený rozštěp páteře (vše se sunulo dolů, mícha, mozeček) 🙁 myslela jsem si, že nejdůležitější testy máme za sebou, i prvotrimestralni dopadl dobře a na velkém ultrazvuku tato zpráva. Nemohla jsem uvěřit, doufala jsem, že to, co slyším, není pravda. Musela jsem podstoupit vyvolání a porodit. Nejhorší byly 4 dny od doby, co jsme se to dozvěděli, do vyvolání. Miminko v té době o sobě dávalo v břiše hodně vědět, bylo to moc smutné. Je tedy lepší, když „příroda“ ví, co dělá a ukončí těhotenství na úplném začátku. Čím později, tím je to těžší, miminko už s námi „žilo“ skoro 6 měsíců. Genetické testy vyloučili, že je to v genech, prostě náhoda. Naštěstí jsem pak otěhotněla ještě dvakrát a máme 2 zdravé děti. Každý den za to děkuji a jsem vděčná. Ale neskutečně moc se o ně bojím. Ostatní si možná myslí, že přehnaně, jenže mě pochopí jen ten, kdo to zažil. Kéž by to nemusel zažívat nikdo. Omlouvám se, za dlouhý příspěvek.
Dobré ráno, Lucko, vaši zprávu jsem četla ještě v noci, ale odpověď jsem si nechala až na ráno. Moc vám děkuji, že jste si dala čas a napsala i vaši zkušenost. Myslím, že může velmi pomoct ostatním maminkám, které zažívají něco podobného. Těžko se hledají slova. To, co jste prožila si neumím ani v nejhorším snu představit. Ano, čím déle těhotenství je, tím je to bolestnější. A už vůbec si nedovedu představit klasický porod v termínu, kdy se něco stane a miminko se například uškrtí na pupeční šňůře. 🙁 Jsem nesmírně ráda, že si zde holky píšeme a pomáháme si. Díky Lucko! Přeji hodně zdravíčka vám i vašim dvěma dětičkám :* Vanda
I já Vám moc děkuji za odpověď . Přesně tak jsem to myslela, že i náš příběh možná může někomu pomoci. I mně toto v těžkých chvílích pomáhalo. Člověk ani do té doby netuší, jak je to „běžné“. Je moc dobře, že jste toto téma otevřela. Obdivuji Vás, že jste se takto veřejně a otevřeně vyjádřila. A ano, taky si nedovedu představit, že by se něco stalo u porodu v termínu. Jedno z mých dětí se ocitlo při porodu v tísni a je to vážně děsivé, jak „tenký led“ to je. Naštěstí vše dopadlo dobře. Prostě se o ty děti bojíme – od okamžiku, kdy se o nich dozvíme a už nikdy nepřestaneme, porodem to nekončí 🙂 Ale největší dar je, když pak převládají pocity štěstí a radosti ze zdravých dětí. I já vám i dětem přeji hlavně zdraví. Hezký zbytek večera přeji, Lucka
Dobrý den, o miminko se s partnerem snažíme cca 5 let. V létě jsme byli na umělku, zadařilo se, embryo bylo přijato, ale bohužel se v 9.tt zastavilo srdíčko, byl to zamlklý potrat, pak jsme byli ještě dvakrát na vložení, ale embryjka mi tělo nepřijala. Doteď mě ten zamklý potrat trápí, první termín porodu jsem měla vypočítaný na 6.5.2019 tedy za týden bych mohla rodit. Je to opravdu kruté. Přeji všem ženám, aby se svého zdravého mimíska dočkaly 😘
Dobrý den. Ďakujem za Vaše slová. Na moje 39 narodeniny som po prvý krát v živote videla naše miminečko, na ktoré sme sa po rokoch čakania a troch neúspešných umelých oplodneniach veĺmi tešili a boli sme presvedčený, že keď sme sa dostali až sem, tak to už može len dobre dopadnúť a že už tohtoročné vianoce budú v spoločnosti našeho pokladu. Teraz je to 5 týždňov, čo sme v 10tt obdržali správu, že miminko je malé, ale hlavne, že neni vidno srdíčko. Po najšťastnejších dňoch, prišiel ten najhorší…stále mi je do plaču len na to pomyslím…v jednej sekunde spadne celý svet…Aj moj doktor vedel ako moc ma to boli…aj toto vyšetrenie bolo len pre moj kĺud, lebo som mala taký ten divný pocit…doktor bol úžasny…snáď pol hodky ma nechal vyplakať a aj keď vedel, že všetky slová sú zbytočné, tak sa ma snažil utešiť. Následne sme sa dohodli, že počkáme zda dojde k samovolnému potratu. To čakanie bolo neskutočné…ale stále som mala tehotensķé príznaky a spomínam si keď som ucítila srdíčko a následne ten pocit, že to je moje srdíčko…ani po 2 tyždňoch sa ale níč nemenilo…držala som sa hesla našich babičiek, ze po potratu je ako pohnojeno, tak na zákrok som ísť nechcela, aby sme sa mohli pokúsiť o druhé miminko čo najskor…tak som si šla po tabletku…dnes sú to 3 týždne bez jednoho dňa čo som potratila, zažila neskutočnú bolesť, strach a čakať ešte tak o hodku viac, než sme sa vrátili do nemocnice z dovodu silného krvácania, tak to mohlo dopadnúť ovela horšie…úplne najhorší pocit, keď čakáte v čakárni kedy to príde a rozbehne sa potrat a okolo vás chodí jedna tehotná takmer pred porodom za druhou…každú chvílu som sa chodila vyplakať na toaletu a potom ten hrozný pocit, ked znova v tej čakárni ale už na pohotovosti, tak našťastie nikto ďalší vás nevidí zrazu príde obrovská bolesť a ono z vás niečo vypadne, ruky sú krvavé, krv tečie po nohách a rovno nikde nikto a vobec neviete v tom momente čo to je, než si uvedomíte, že to vypadlo to miminko a idete na toaletu a zrazu to držíte v ruke a voláte sestričku lebo len stojíte na mieste a vobec neviete čo máte robiť…potom nasledoval velký chaos lebo som musela ihneď na sál…až teraz zrazu viete, že už naozaj žiadne srdíčko nebije a že musíte mysliet hlavne na to, aby bilo to vaše srdce…už nikdy to nechcem prežiť znovu…len tie bolesti by som ešte raz chcela zažiť, no myslím len tie porodné pri privádzaní našeho andílka na svet…len škoda, ze z výsledkov nám bolo zistené, že som mala molu a tak všetko to trápenie aby som mohla znova rýchlo otehotnieť, bolo zbytočné…musíme čakať minimálne pol roka až rok, takže mi už bude po 40tke…jediné čo ma utešuje je to, že všetko je tak ako má byť a že všetko zlé je na niečo dobré…keby som šla na zákrok, tak sa o mole možno nedozviem a mohlo by to byť znova alebo ešte horšie…mnohé možno, možno tu je…v kútiku duše verím, že nič není stratené a zároveň sa už pripravujem aj na možnosť života bez miminka…jj je mi jasné, že si s mojím vekom nemusím vyskakovať, ale stále si stojím za tým, že sto krát lepší život s úžasným partnerom ktorého mám teraz, než byť možno rozvedená alebo než by som žila s partnerom s ktorým som chodila keď mi bolo 25 a bola by som nešťastná … teraz ma práve moj úžasný partner drží nad vodou a je mi neskutočnou oporou a viem, že vždy aj bude nech už ten náš osud dopadne akokolvek dobre….
Milá Vando, děkuji za Váš článek. Samovolný potrat jsem prožila při prvním těhotenství. Bylo to na začátku asi v 8tt. Vše proběhlo v „pořádku“ a pamatuji si jak mi všichni (partner a rodiče, posléze i kolegyně a kolegové v práci jelikož všichni stejně nakonec zjistila proč jsem na PN) říkali to je příroda, to bude dobrý, nemělo to být, atd. Ve výsledku měli pravdu ale mě v ten moment připadalo jak když se to snaží celé zlehčit. 😔
Na miminko jsem se hrozně těšila a měsíc jsem byla úplně mimo… V podstatě do té doby něž mi lékař řekl „můžete se znovu snažit“ a klaplo to na první dobrou a o dva roky později znovu 😂 ale i teď, v podstatě po 4 letech od potratu se mi tu koulejí slzy po tvářích… A to mám doma dva zdravé kluky.
Vandi, když jsme spolu chodily do třídy na střední asi by mě nenapadlo, že mi jednou budeš vlastně oporou i když tak trochu internetovou 🙂 samozřejmě i ostatní maminky (i ty budoucí), děkuju za tvojí otevřenou zpověď, za odvahu to sdílet. Bohužel jsem teď zažila druhý potrat a tak mi pomáhá číst tyhle řádky. Díky Bohu nebo čemukoliv tam nahoře mám teď vedle sebe krásnou a zdravou za chvíli dvouletou holčičku. První moje těhotenství skončilo jako zamlklé v 6 tt, musela jsem na revizi, bylo to těžké, nikdy by mě nenapadlo, že se to může stát, nikdo o tom přede mnou nemluvil, ale děje se to a to velice často, což mi podvrdili doktoři, a taky to, že po revizi je jako pohnojeno, a že se to podruhé už určitě povede, povedlo a jsem za to neskutečně vděčná. Vlastně hned na konci šestinedělí a hned napoprvé, trochu jsem dostala vynadáno od paní doktorky, že jsem si ani nepočkala na první menstruaci, ale vše proběhlo v pořádku, takže pak už nic neříkala. Zpátky k mému druhému těhotenství. I když jsem měla porod vyvolavaný, kleštový a vůbec ne jednoduchý, mám tu zdravou holčičku a to je nejvíc. Teď mé 3. těhotenství skončilo samovolným potratem v 8 tt (2 dny zpátky) ale opět jsem musela na revizi kvůli dovyčištění dělohy, bolí to hrozně moc, ale vědomí že mám svoje zdravé děťátko doma mi hrozně moc pomáhá. Opravdu si nedokážu představit, že by se mi to stalo a doma bych to děťátko neměla, obdivuji všechny ženy, kterým se toto stane ať už ty které děti mají nebo nemají, všechny jsme neskutečně silné a dost dobré na to, aby jsme děťátko měly, věřte že se to prostě jednou povede, až přijde ten správný čas. Posílám nám všem mámám (stávajícím, budoucím, mámám čekatelkám prostě všem) velké objetí 💗 a děkuju za všechny otevřené zpovědi 💗
Ahoj 🙂 Moc mě to mrzí. Přesně to samé jsem zažila – a na konci šestinedělí otěhotněla. Asi na tom „pohnojeno“ něco bude. Doufám, že se vám teď podaří jako předtím. A posílám velké pohlazení v těchto bolestivých dnech. Máš doma krásnou princeznu, která ti teď nejvíc pomůže a věřím, že se brzy podaří. A já moc děkuji za tvou zprávu, vážím si toho. Papa V.
Byla jsem těhotná čtyřikrát, děti se narodily jen dvě. Ty druhé dvě mám v nebi… První potrat pro mě byl paradoxně asi snazší, jednak to vypadalo špatně už od první kontroly (a i já sama měla od prvních „dvou čárek“ nevysvětlitelný pocit, že to nedopadne) a jednak z dnešního pohledu už to mám odstíněné dvěma krásnými a zdravými dětmi, které se pak narodily. V druhém těhotenství jsem měla docela velké problémy, krvácení, ale zároveň zas ten zvláštní vnitřní pocit, tentokrát, že to dopadne dobře, a také ano. Třetí těhotenství bylo pro mě úplně zázračné, bez jakýchkoli problémů, a i porod probíhal úplně hladce. O to větší rána bylo čtvrté těhotenství – zamlklé v 9tt. Šla jsem na druhou nebo třetí kontrolu a asi nikdy nezapomenu tu nekonečně dlouhou snahu doktora zachytit srdíčko – najednou prostě nebylo. Brečela jsem pak skoro pokaždé, když jsem se sprchovala, nemohla jsem svoje tělo ani vidět, pro mě to prostě byla „jeho“ vina. Já byla ta neschopná, která nedokáže dítě donosit. Bylo to pro mě neprosto nečekané, po dvou úspěších už mě vůbec nenapadlo, že bych mohla znovu potratit. Stokrát si člověk může říkat, že se to stává a je to vlastně „normální“, ale opravdu sama za sebe o tom být přesvědčená, to je něco jiného. Měla jsem vždycky sen mít velkou rodinu a ten střet s realitou je těžký. Ale snažím se říkat si – i kdybych už další děti nikdy neměla, přece mám dvě, dva moje zázraky, které jsou zdravé a dělají mi ohromnou radost každý den. Vždy mi pomůže jít za nimi, pomazlit se nebo se jen dívat, jak si hrají. Taky mi pomohlo dát si pauzu. Nedokázala jsem si představit, že bych znovu těhotněla a šla do toho stresu znovu – myslím, že bych to už nezvládla a ani by to nemělo dobrý vliv na miminko. Takže jsme si dali pauzu od „snažení“, já se vrátila na částečný úvazek do práce, a opravdu mi to hodně pomohlo se „nadechnout“ a začít zas normálně žít, řešit jiné věci, než jen těhotenství, nejistotu před kontrolami u doktora, při každé návštěvě toalety čekat, jestli nezačnu krvácet… Bude to rok a teprve teď se s tím začínám vyrovnávat, cítím, že se mi vrací síla to zkusit znovu. Moc bych si přála, abychom ještě aspoň to třetí měli, jako to bylo u Vás, Vando, ale všechny dobře víme, že děti je možné pouze dostat, že ten zázrak života ovlivnit nemůžeme (a to je na tom vlastně asi to nejtěžší – v dnešní době, kdy to vypadá, že lidé už umí všechno). Nakonec dodám, že díky těmto dvěma špatným zkušenostem si mnohem více vážím svých zdravých dětí, a i když mě někdy zlobí a já se zlobím na ně, je pro mě snazší to zvládnout a najít trpělivost, vždycky si říkám, že jsem hloupá, že se zlobím kvůli vylitém hrnečku nebo špinavým kalhotem, vždyť je krásné, že tu vůbec někoho mám, kdo může vylívat a špinit :-).
Dobrý den, Anežko, přesně jak píšete vy, v prvním těhotenství jsem měla zvláštní vnitřní pocit, který nedokážu popsat, že je od začátku něco špatně. I když jsem si to nechtěla připustit, došlo opravdu na nejhorší a při kontrole v 9. týdnu mi lékař sdělil, že bohužel nevidí srdeční akci, že se srdíčko zastavilo zhruba před necelými dvěma týdny, tedy těsně po předchozí kontrole. Bylo to hrozné, v hloubi duše jsem právě kvůli tomuto pocitu věděla, že to přijde, ale stejně vás to zasáhne jako rána z čistého nebe. Navíc se to stalo těsně před vánočními svátky a v nemocnici neměli místo dříve než dva dny před Silvestrem. Hrozné svátky, když víte, že v sobě máte mrtvé dítě.. Pořád přemýšlíte proč zrovna vy, vracíte se zpět, co jste mohla udělat špatně, že to nevyšlo.. Další hrozná věc byla, že v den zákroku jste na pokoji se dvěma slečnami, které jdou na dobrovolný potrat… Po revizi jsem mela naštěstí vše v pořádku, musela jsem hned za pár dní do práce, jinak bych se doma zbláznila. Nejvíce mi pomohl manžel a také jsem o tom otevřeně mluvila. V práci jsem to kolegyním řekla a tím jak jsem se o tom bavila nahlas se mi i možná trochu ulevilo a dalo mi to sílu na další život. Bolest nikdy neprekonate, ale časem se trochu otupí a nemyslíte na to každý den s takovou intenzitou… Někdo nahoře nám dal možnost druhé šance docela brzy, teď mám opět svůj vnitřní pocit, ale tentokrát úplně jiný a věřím, že tohle vyjde… Posílám vám i ostatním hodně sil. Nejsme na to sami 😘
Dobrý den, děkuji že o tom píšete, myslím, že tohle téma je stále velké tabu. Přišla jsem o první miminko. Otěhotněla jsem dříve, než jsme se začali vědomě snažit, měli jsme z toho s manželem velkou radost a hned jsme to všem oznámili. Pár dní na to jsem začala silně krvácet a už se nedalo nic dělat. Byl to asi 7. týden. S doktorkou jsem se dohodla, že nechám vše odejít přirozeně, nechtěla jsem na operaci. Netušila jsem, co mě čeká, že ho tak uvidím. Ale aspoň jsem se mohla rozloučit. Šestinedělí jsem prožívala hrozně, výčitky, že jsem to způsobila – protože jsem dlouho netušila, že jsem těhotná, tahala jsem těžké věci, pila alkohol, vařila se v sauně, stresovala v práci, cestovala letadlem… I potom ve mě stále zůstávala vnitřní bolest a pocit křivdy.
Po delším snažení a přes negativní prognózy doktorů se nám podařilo otěhotnět podruhé. První 3 měsíce jsem bojovala se strachem, aby to nedopadlo zase špatně, pokaždé jsem děkovala, že nekrvácím. Potom už přišla radost a důvěra. Po nějaké době se ukázalo, že je děťátko špatně vyživované přes pupečník, chodila jsem stále častěji na kontroly a pak ležela na rizikovém. Ve 31. týdnu lékař rozhodl, že dítě už musí ven. Synek měl porodní váhu 820g, musel být v inkubátoru, skoro týden trvalo, než jsem si ho mohla pochovat. Jsem věřící a stále jsem se za synka modlila. Během jedné takové probdělé noci jsem to první, potracené miminko odevzdala Bohu. A najednou, po více jak roce, bolest zmizela a přišel klid. Věřím, že mu je tam nahoře lépe. Po cca 2 měsících jsme si druhé miminko konečně vezli domů. Synek ty těžké začátky probojoval, dnes má 4 kila, je úplně zdravý a má veselou povahu. Dali jsme mu jméno Theodor, „Boží dar“.
Paní Zuzko ,taky jsem teď přišla o miminko ,teď už bych šla do 5 měsíce ,jela jsem s dcerou ,která čeká první děťátko na scriling,a tam mi řekli hroznou zprávu ,že miminko už nežije ,je to to nejhorší co se může stát ,shrnutí se Vám celý Svět ,moc to bolí ,prošla jsem porodem mrtvého miminka ,loučila jsem se s Andílkem ,už tam mám 4 Andílky ,a mám ještě doma 9 měsíční miminko chlapečka a ještě malí mám ,ale bolí mě to moc ,a nemůžu se stím vyrovnat a smířit ,a furt se ptám proč a čeho to byla příčina ,jinak co tady Maminky píšete moc mě to bolí a cítím s Vámi .Ať Vás Pan Bůh ,Pan Ježíš, Panenka Marie a Andílkové ochraňuji 🙏🙏🙏😭😭😭😭😭😭😭😭🖤🖤🖤🖤🖤🖤😘😘😘😘😘🙏🙏🙏🙏🙏💔💔💔💔💔💔🖤🖤🖤🖤🙏🙏🙏🙏
Ani mně se bohužel potrat nevyhnul. Byla jsem poprvé těhotná a potratila jsem v sedmém týdnu. Několika kamarádům a svým a manželovým rodičům už jsme to stihli oznámit, takže jsem se pak nevyhla tomu, že jsem všem musela sdělit tu smutnou zprávu. Kupodivu to ale bylo to, co mi pomohlo nejvíc. Pocit, že na to nejsem sama, ale mám kolem sebe lidi, kteří mě podrží. Nejsmutnější byla reakce mé kamarádky, která mi byla z mých přátel vždy nejblíž. Nebyla totiž téměř žádná. Když jsem se pak s ní bavila na toto téma ještě jednou, v podstatě vyšlo najevo, že se o tom přeci nemluví, dokud to nejsou tři měsíce a kolika lidem jsem to vlastně řekla. Řekla jsem to těm nejbližším, nedávala jsem to na Facebook, ale i kdyby, pokud to tak někdo cítí, je to jeho věc. Já cítila, že jsem to svým přátelům a rodičům chtěla říct a že je to v pořádku. K mému životu to patří a v životě se nám nedějí jen krásné věci. Upřímně mi byla milejší i reakce manželova (dnes už spíš společného) kamaráda, který řekl: „Doprdele, to mě mrzí.“ No, při příštím těhotenství byla tahle moje kamarádka poslední, kdo se to dozvěděl. A dnes je tu se mnou mé tříměsíční miminko.
Dobrý den, Martino, moc hezky jste to napsala. Gratuluji nyní k miminku a přeji krásné chvíle s ním! Někteří lidé nepochopí, nebo nnechtějí pochopit, případně jim chybí empatie a vhled do pocitů a situace druhého člověka. Někteří třeba zase neumí reagovat na neštěstí druhého, neví co by řekli, poradili a tak mlčí, nebo jen něco štěknou, že to není taková katastrofa přeci – ale to je přesně to, co nechceme slyšet, že? Je to jako facka na holé odhalené tělo. Zpětně se mi potvrdilo, že právě takoví lidé něco v sobě nejvíc řeší a dusí. Naopak ten, který vše probere a svěří se, je čistý a může pokračovat v cestě životem bez zbytečných otěží. Přeji jen to nejlepší. Pa V.
Já se také musím přidat, v lednu jsem měla zamlkly potrat v 9tt. Takže jsem musela podstoupit revizi dělohy. Bylo to mé první těhotenství a nešla jsem to opravdu špatně, pak mi hodně pomohlo když jsem si na internetu vyhledala diskuze o tom, kolik ženských vlastně potratilo. Nikdy bych nevěřila tomu, že se s tím potýká tolik žen. Doktor řekl 3 cykly počkat a můžeme se snažit. Opět se nám zadarilo na poprvé, ale bohužel jsem věděla už od samého začátku, že je něco špatně. Po týdnu kdy jsem zjistila pozitivní testy jsem začala na střídačku spnlinit a trochu krvácet. Hcg ne rostlo tak jak mělo a naopak šlo pomaličku dolů. Nejhorší na tom je, že mají podezření na mimoděložní těhotenství takže musím ležet v nemocnici a čekat, co se bude dít dal. Je to opravdu těžké a smutné, ale stále neztrácím naději, že se to jednou povede a já budu maminkou
Zdravím Vás, všechny!
I mě potkala tahle smutná zkušenost.. dvakrát. Poprvé jsem spontálně potratila ve 24 letech, miminko nebylo chtěné, já pořád studovala a přítel teprve začínal v nové práci. Nebyli jsme vůbec finančně zajištění. A přítel měl jasno, musíme jít na potrat. A já si googlila jak takový potrat probíhá a do toho jsem strašně plakala a nesnášela se za to, ale věděla jsem, že teď mít miminko nemůžeme. Tenkrát jsem se modlila, aby si moje tělo poradilo samo a ukončilo těhotenství.. a ono se tak opravdu stalo. A teď skoro ve 30 jsem otěhotnila opět omylem, ale to už miminko chtěné bylo. V dubnu jsem našla dve čárky, úplně náhodou už 10 DPO.. Nejdřív to byl úžas a radost, ale pak se dostavil strach, obří strach.. A vybavil se mi sponální potrat, co jsem už zažila a nevím proč, ale hned mi naskočilo, že se to nepovede.. A opradu se nepovedlo. Miminku se nerozběhlo ani srdíčko někdy 6+2 tt nastal zamlklý potrat. Na revizi jsem našla, domluvili jsme se s lékařem, že bude lepší to nechat samovolně odejít.. to byla hodně těžká doba. Miminko odešlo 15. 6. Bylo by mu 10+2tt. Dnes jsem dostala první menstruaci a musím říct, že se cítím hrozně. Pocit beznaděje, zoufalství, ohromného strachu, že se to bude opakovat. Pocit viny, že jsem si oba potraty přivolala. Mrzi mě, že tu pro vás nemám zrovna pozitivní slova, ale chtěla jsem se podělit a říct, že nejste na tu bolest sami, že nás je víc.. nejspíš asi hodně. A taky věřím, že to určitě zvládneme! Posílám vám všem moc moc sil a podpory. Kamila
Zdravím Vás, všechny!
I mě potkala tahle smutná zkušenost.. dvakrát. Poprvé jsem spontálně potratila ve 24 letech, miminko nebylo chtěné, já pořád studovala a přítel teprve začínal v nové práci. Nebyli jsme vůbec finančně zajištění. A přítel měl jasno, musíme jít na potrat. A já si googlila jak takový potrat probíhá a do toho jsem strašně plakala a nesnášela se za to, ale věděla jsem, že teď mít miminko nemůžeme. Tenkrát jsem se modlila, aby si moje tělo poradilo samo a ukončilo těhotenství.. a ono se tak opravdu stalo. A teď skoro ve 30 jsem otěhotnila opět omylem, ale to už miminko chtěné bylo. V dubnu jsem našla dve čárky, úplně náhodou už 10 DPO.. Nejdřív to byl úžas a radost, ale pak se dostavil strach, obří strach.. A vybavil se mi sponální potrat, co jsem už zažila a nevím proč, ale hned mi naskočilo, že se to nepovede.. A opradu se nepovedlo. Miminku se nerozběhlo ani srdíčko někdy 6+2 nastal zamlklý potrat. Na revizi jsem našla, domluvili jsme se s lékařem, že bude lepší to nechat samovolně odejít.. to byla hodně těžká doba. Miminko odešlo 15. 6. Bylo by mu 10+2tt. Dnes jsem dostala první menstruaci a musím říct, že se cítím hrozně. Pocit beznaděje, zoufalství, ohromného strachu, že se to bude opakovat. Pocit viny, že jsem si oba potraty přivolala. Mrzi mě, že tu pro vás nemám zrovna pozitivní slova, ale chtěla jsem se podělit a říct, že nejste na tu bolest sami, že nás je víc.. nejspíš asi hodně. A taky, že to určitě zvládneme! Posílám vám všem moc moc sil a podpory.
Děkuji za slova útěchy. Dnes jsem se na kontrole ve 12 tt dozvěděla že plod se přestal vyvíjet v 9 TT. Za poslední rok je to už 3.potrat (4,6,9tt). Z prvního těhotenství máme krásnou zdravou dceru, kdy těhotenství i porod probíhaly naprosto v pořádku. Po 2. potratech jsme byli já i manžel na testech a nic nezjistili (genetika, imunologie). Přejeme si pro dceru sourozence, sama jsem vyrůstala jako jedináček a moc bych si přála, aby má dcera měla sourozence.
Dobrý den, máme tříletého synka a rozhodli jsme se pro druhé. Synek se povedl napoprvé a teď to také vyšlo napoprvé. Byli jsme nadšení, to bylo před týdnem. Včera v noci jsem začala silně krvácet, bolesti v podbřišku, pak i bedrech. Ráno gynekolog řekl slova, kterých jsem se děsila „potrat“.
Je pro mě útěchou číst tady v diskusi, že v tom nejsem sama. Ten smutek je ale obrovský. Říkám si, že bychom toho štěstí možná už prostě měli moc. Snažím se nemyslet na to, že jsem nějak „pokažená“ nebo je se mnou něco špatně a ujišťuji se, že je to prostě genetický výběr. Racionalizace chvíli pomáhá, ale uvnitř je prázdno. Tolik mě to mrzí. A strašně mě překvapilo, v jakém množství se to děje. Nevím proč jsem už koupila oznámení o miminku. Vůbec jsem si nepřipouštěla, že by se něco mohlo stát, i když u prvního jsem tenhle strach měla. Člověk opravdu nikdy neví. Nikdy. Mám strach co bude příště, i když se snažím věřit, že to bude dobré.
Prave prechazim sestonedelim po spontannim potratu v 10+2 tt, miminko to vzdalo nekdy kolem 6 tt. Spatne tuseni jsrm mela od zacatku,pak se radovala,nekolikrat spinila a byla ze strany gyn odbita,ze to je normalni,pak jsem sla ale na kontrolu po krvaceni a bohuzel uz jsem ba utz videla,ze je to spatne. Miminko moc male na 11 tyden a bez srdicka. Jeste ten den jsem zacla krvacet a tuto nedeli jsem rano o pul pate miminko porodila i s plodovym obalem. Nikdo me nepripravil na to,co se bude dit :(, mela jsem kontrakce jak u dvou predchozich porodu (mame doma holcicku a chlapecka). Miminko jsme si poc prali,vedela jsem ale crle tehotenstvi,ze je neco spatne,vubec mi nebylo zle od zaludku,zadne zvraceni,pritom prvni dve tehotenstvi jsem problila cele. I tak to byl sok,brecela jsem cele dny,dcerka se me ptala,proc placu,nevedela jsem,co rict,o miminku jsme jim nerekli jeste. Pak jsem ji rekla,ze placu,protoze mame v nebi maleho andilka,ktereho moc miluji. Clovek vi,ze se to deje,stejne doufa,ze jej to nikdy nepotka. Nejvic mi ublizila slova „utechy“ me sestry, vzdyt do 3 mesice to stejne neni miminko. Mozna ted nebyla vhodna doba a hned otazka,jdes na cisteni? Sve miminko jsemzabalila do krabicky a obvazala bilou stuhou. Pohrbila v lese na miste,kde jsme s manzelem nejak zahadne vzdy nacli rozhovor,ze k tem dvema rostakum,co mame,poridime jeste jednoho prcka. Nase zona tretiho ditete 🙂 a tam odpociva s laskou pochovane me ani ne 1 cm miminko. Nikdy nezapomenu a doufam,ze nam jednou z nebe posles za tebe duhove miminko,ktete s nama jiz zustane. Omlouvam se za dlouhy text
Ahoj holky,
doma mam tri krasne deti,bezproblemova poceti i tehot..Pri otehotneni po 4,by me ani ve snu nenapadlo,ze se to muze stat. V 10tt jsem o miminko prisla,zacala potrecet,nasledovala revize po neuplnem samovycisteni,tri cykly pauza a hned jsem otehotnela znova- zamlkle tehotenstvi a o mimi jsem opet v 10tt prisla. Revize tentokrat hned,pak jsem otehotnela take hned. To uz jsem se obratila na lecitele. Potratu v 7tt nedokazal zabranit,ale neco ze me sejmul a jako by ze me spadla tiha dvou prvnich ztrat,neumim to vysvetlit,ale strasne se mi ulevilo a zaplavila me energie. Konecne jsem mela pocit,smireni. Ovsem zapomenout se neda. A musim rict,ze 7tt a 10tt je strasny rozdil. Teda ja to tak citim,ale to je asi jasne,cim dyl tim hur. Hlavou se mi stale honi,co jsem mohla u prvniho udelat jinak,kolikrat se to muze opakovat,nez se to podari,proc…ted jsem v 8tt a ceka me prohlidka,brecim uz ted a jen tise doufam,aby stesti bylo na me strane. Desi me,jak budu sedet v cekarne atd. Ten strach je strasny. Taky me prekvapilo,ze i mne pomahalo o tom mluvit,ale je pravda,ze o tretim uz vi jen par pratel.. Jeste bych rada napsala,ze jsem to celou tuto dobu vubec nemela tak,ze bych cekala,teda jo,ale chtela jsem,aby to me deti vedely,aby chapaly me obavy a mohly byt tolerantni k memu stavu jak fyz.,tak psych. A musim rict,ze jsou uzasni a radost i smutek prozivame spolu. Nyni jim je 11,7 a 2,5 a i to velke nase tajemstvi zvladaji udrzet.
I ja mam za sebou tuto smutnou zkusenost. Nedokazu uz ani spocitat, kolikrat 🙁 I u me byl nejhorsi ten prvni potrat, bylo to me prvni tehotenstvi po vice nez rocnim snazeni se o miminko. O riziku potratu jsem vedela, ale netusila jsem, ze muze mit take bezpriznakovou formu bez krvaceni a bolesti (zamlkle tehotenstvi), coz se mi presne stalo. Situace byla o to horsi, ze i kdyz k potratu doslo jiz v 9tt, zjistilo se to az na kontrole zacatkem 13tt (ve hre byla krome revize i varianta, ze me to uz nechaji porodit…), kdy jsem si sla i s manzelem uz pro prukazku… Zpetne jsem ale byla rada, ze u toho manzel rovnou byl a nemusela jsem mu tu spatnou zpravu rikat sama. Kontrola byla v patek, revize az v pondeli – ten vikend byl jednim z nejhorsich v mem zivote. Perlickou bylo jeste predoperacni vysetreni, ktere jsem si musela rychle jeste v ten patek vyridit u obvodni lekarky. Ta moje mela zrovna dovolenou, tak jsem musela k cizimu doktorovi, ktery ji zastupoval. Ten bohuzel nepochopil situaci a behem mereni ekg nemistne podotkl, ze „by ho zajimalo, proc jsem se to rozhodla resit az tak pozde“-myslel si, ze jdu na dobrovolnou interrupci…! Kdyz pochopil svuj omyl, bylo mu sice trapne a omluvil se mi, nicmene asi si dokazete predstavit, jak jsem se v tu chvili citila 🙁 Revize nastesti probehla v poradku a asi 2 mesice po zakroku se mi podarilo znovu spontanne otehotnet a v poradku do terminu donosit syna. Snahu o sourozence jsme neodkladali, ale moje treti tehotenstvi (synovi byly v te dobe 2 roky) bohuzel skoncilo stejne jako to prvni. To uz jsem ale o moznosti zamlkleho potratu vedela a navic jsem v 8tt dostala silnou migrenu, takze jsem s tim na dalsi kontrole trochu pocitala, ze to bude spatne. Nad vodou me navic drzel syn a po minule zkusenosti i jiz zminovana nadeje na brzky dobry konec diky „pohnojene“ deloze. Opet nasledovala revize, ale pak nekolik let vubec nic. Muj osviceny gynekolog me hned po tom druhem potratu poslal na reprodukcni imunologii, kde se nejdriv zjistilo jen par drobností, takze vse vypadalo pomerne nadejne. Pak jsem ale vicemene nahodou zjistila, ze se mi dari otehotnet temer kazdy mesic, ale tehotenstvi nikdy neprezije 5tt. To imunolozce pripadalo divne, udelala mi specialni testy, ze kterych se konecne zjistila pricina – bohuzel neresitelna (vrozeny deficit nespecificke imunity). Z lekarskeho hlediska je pry v mem pripade vyloucene, abych dite donosila – maximalne pry z uplne prvniho otehotneni, ale na kazde dalsi je ma imunita uz dobre „pripravena“ a zadusi ho hned v zarodku:-( Ta kraticka tehotenstvi, ktera se mi stale obcas deji – naposledy ted pred 14ti dny (synovi bude brzo 10 let), tomu sice presne odpovidaji, ale faktem je, ze syna mam az z druheho otehotneni a donosila jsem ho bez jakekoli lecby. Z lekarskeho hlediska tedy vlastne zazrak 🙂 Pokud je nam souzeno, aby se tento zazrak opakoval, stane se i vsem lekarum a diagnozam navzdory. Svoje potracena miminka uz nedokazu ani spocitat, ale kazde nove zjistene tehotenstvi vitam s novou nadeji a stale verim, ze se jeste dockame. Jinak se tez naprosto ztotoznuji s tim, ze mi pomaha o techto zkusenostech mluvit a sdilet je s ostatnimi. Po prvnim potratu bylo hrozne rict to tem par lidem, kteri o mem tehotenstvi uz vedeli, ale MNOHEM horsi bylo rict to tem, co ani nevedeli, ze jsem tehotna. Omlouvam se za dlouhy příspěvek, ale treba nekomu pomuze…
Ahojky.Ja tím procházim teď.9.2.jsem byla objednaná na svůj první UTZ a včera 5.2. jsem začala špinit.Myslela jsem že je to jenom ze sexu,jak se všude píše,tak jsem zůstala ležet.Bohuzel se to ráno rozjelo naplno.. 6-7 TT.A před půl rokem biochemické těhotenství.Placu, trápím se,vůbec nevím co se stalo.Doma už dva kluciny mám..A moc si přejeme 3.😭😭😭😭😭😭
Právě ležím v posteli,maminka mi hlídá dcerku,která vyšla jen tak náhodou bez jakýkoliv problémů.Cca v srpnu 2020 jsme se rozhodli,že jí pořídíme sourozence. V duchu jsem si říkala,že to musí vyjít tak napohodu jako před 3 lety.No… otehotnela jsem hned,ale první samovolný potrat leden.Doktorka řekla,že je to běžné,odešlo vše samo,cca 5tt,takže můžeme začít znova.Ano,pohnojeno bylo,opět jsem otěhotněla.Plod vydržel do 7tt,do 25.2.,kdy jsem začala opět krvacet,bolesti jako menstruace a už jsem věděla,co se děje..Dle lékaře je to opět ještě v normě,ale já už ztrácím naději.Dekuju za svoji zdravou dceru,ale mám 37 a moc už v zázraky nevěřím.Hlavne ten strach,co může vše zase nastat.Myslim na vás na všechny,co si tohle taky prozivate.Ja to ted zažívám a nikdy bych nevěřila,že i já si tohle prožiju…a od nového roku už 2*!!!
Dobrý den, včera jsem našla tyto stránky a po přečtení všech příběhů jsem se rozhodla přidat i ten svůj. Snad se mi trochu uleví. S přítelem jsme si moc přáli miminko, k našemu překvapení jsem otěhotněla hned. Bylo to moje první těhotenství, tak jsme se dohodli, že tu velkou novinu řekneme všem až po prvním screeningu – což vyšlo na Vánoce. Takže jsme měli ty nejhezčí Vánoce v životě. Vše bylo v pořádku. Na kontrole 4. února jsem ještě viděla tlouct srdíčko našeho prcka – naposled. Na druhý screening jsem šla 15.2 a neměla jsem důvod se bát, naopak, doufala jsem, že už se dozvíme pohlaví a bude to tak dodatečný dárek k Valentýnu, i když to běžně moc neslavíme. Bohužel jsem se místo pohlaví dozvěděla, že miminku netluče srdíčko. Jako by se zastavil celý svět. Ješte ten den mi byl vyvolán „porod“ a následně provedena revize. Od té doby jen pláču, cítím strašnou bolest, prázdnotu, ale i vztek. Bohužel o tom nedokážu s nikým mluvit. Tak jsem se rozhodla napsat to sem, těm, které to lépe pochopí. Je mi smutno z toho, kolik nás – žen je. Ale přečtení Vašich příběhů mi dalo naději, že se s tím časem naučím žít a že snad i já jednou třeba budu mámou. Děkuji všem!
Tak to jsme měly podobný scénář :(… Já jsem měla jít na první UTZ zítra 9.3. a v pátek 5.3. jsem potratila. Celý víkend jsem probrečela a myslím, že to bude trvat dlouho než se z toho oklepu. Snažili jsme se půl roku, takže ta radost, když jsem na testu konečně objevila 2 čárky byla obrovská… Doufám, že nám bude přáno a časem dočkáme se toho vymodleného děťátka. Všem ženám mnoho sil!!!
Ahoj, já jsem zažila zamlklé těhotenství 2x, bylo to pro mě opravdu těžké období, teď jsem po druhém ZT dostala měsíčky, takže bychom se mohli snažit znovu. Šli jsme raději s manželem na vyšetření a zjistili horší spermiogram, dali mu vitamíny a doktor řekl, ať se klidně snažíme dál a po 2-3 měsících má jít na kontrolní spermiogram. Já mám ale strach to teď zkoušet, že se to zase nepovede, už bych si tak přála miminko. Zatím žádné nemáme, tak je to pro mě moc těžké. Nevím, co mám dělat.
Ahoj, jsem na to stejně 2x zamlklé těhotenství a ještě vždycky komplikace po revizi a teď čekám, až po poslední revizi dostanu MS. Pořád uvažuju, jestli mám ještě na to, zkoušet to znovu!
Dobrý den, Kristýno, také mám za sebou 2x zamlklé těhotenství, a teď po revizi čekám na měsíčky. Mám hrozný strach zkoušet to znovu, ale zároveň to ještě hrozně moc chci znovu zkusit. Nejste v tom sama!
Ahoj, také přidám naší zkušenost. Na konci listopadu jsem objevila 2 čárky. Mimco bylo plánované, máme doma teď 3 letou holčičku. Vše vypadalo v pohodě. Jen od začátku to tehotenstvi bylo prostě jiné, hematon a špinění ale to je prý normální po uchycení plodu. Mimco rostlo a 13tt na screeningu vše ukázkové jen minco o týden menší ale to bylo od začátku. Ve 14tt hospitalizace pro krvácení,vysoké CRP,bolesti, horečky a zimnici. Nevěděli jestli je to zánět dělohy nebo slepak. Nakonec jim to jako děloha nepřišlo, že by se toho už mimco pokoušelo vypudit, když mě propouštěli domu, stále jsem krvacela, CRP kleslo na 80 tak mi dali ATB ještě na doma a za týden kontrola u mého gynekologa, už jen co jsem viděla obraz, věděla jsem že je něco špatně, mimco nemělo vodu. S tím krvácení šla i plodovka. Takže tel na genetiku a jeli jsme hned tam, řekli nám rizika, doporučili ukončení tehotenstvi a vzali nám NIPT test aby se vyloučilo že se to stalo geneticky. Ukončení jsem nechtěla, naděje tam stále naka byla. Za týden opět hospitalizace, ještě větší krvácení a zas bolesti, stále havarovalo CRP. Už po zjištění odtoku vody bylo potvrzeno že je to zánět dělohy 😑 . V nemocnici byl nález stejný, 6mm vody ale srdíčko bylo, i tam mi doporučili ukončení ale já odmítla, stále jsem malé dávala šanci. O týden déle jsem z nemocnice jela na genetiku kde řekli výsledky a ty byli naštěstí všechny ok a byla to holčička, byla jsem 16-17tt. Od 22tt se děti zachraňují v šedé zóně v Praze u Apolináře, takže jsem se tam hned objednala a jezdila pak 1x týdně na kontroly tam. Tam už na mě nekoukal jako na blázna co chce pokračovat, mají tam s tím zkušenost. 18.3 jsem měla být 22tt a už hospitalizována až do porodu tam, že by byl předčasný jsem věděla ale věřila jsem malý že by bojovala. No bohužel 8.3 jsem potratila, ale já to slovo tak nemám ráda, kord když vím že už to bylo mimco a porodila jsem ji. Stále s tím bojuji, pomoc byla už tak blízko. Malé bylo 21+2tt.. 😑
Zdravím. Sú to presne 2 týždne od môjho zákroku. 3 dni predtým ma čakal 1.screening presne v deň mojich narodenín, kde mi doktorka miesto dobrej správy oznámila, že miminku prestalo byť srdiečko 12+6tt. Zrútil sa mi celý svet. Nechápala som prečo a ako sa to mohlo stať, keď doma máme jednu zdravú 4-ročnú holčičku. Ale od začiatku tehotenstva som mala taký zvláštný neopísateľný zlý pocit. Aj keď je to smutné, ale práve tieto Vaše príspevky mi vo veľkej miere pomohli. Začala som pociťovať, že nie som v tom sama, že nie som divná, keď som prišla o dieťa a hlavne, čo ma šokovalo je to, že jak často a bežne sa to deje. Vďaka týmto príspevkom som aj nadobudla obrovskú nádej, že čoskoro je veľká šanca znovu otehotnieť a donosiť zase zdravé miminko. Už len nech mi dopadne dobre kontrola ďalší týždeň po kyretáži a hneď ako sa bude dať, tak sa chceme snažiť o dúhové mininko. 🙏🏻 Veľa síl mamičkam, ktoré prišli o svojich anjelikov.
Před třemi dny… Zjistila jsem, že jsem těhotná na apríla. A tentýž den mi vyšel pozitivně ještě další test – covid. Báječný vtip, opravdu. Brala jsem jen paralen, když šla horečka nad 38, o to delší a úmornější nemoc byla.. Je mi 31 a tohle bylo první těhotenství, o kterém jsem věděla. Plánované. Celou dobu bylo pro mě takové nereálné, byli jsme s tím vším s přítelem sami v karanténě. Báli jsme se začít těšit, báli jsme se cokoliv plánovat. Ke gynekoložce jsem se dostala v 8tt. Plůdek se udržel, ale měl jen 6mm, když měl měřit už tak 1,5 cm. Ale srdíčko tam bylo a bilo. Jeden nadějnej pixel na displeji. Dotkorka říkala, že příroda ví. A bude to „buď a nebo.“ Za týden kontrola. Poporoste, nebo odejde. Všude jsem chodila s vědomím, že se to může kdykoliv stát, lupne křeč, spustí se krev.. no a pak to opravdu přišlo. Pár dní předtím už jsem si všímala, že se něco mění, pleť, nálada, únava.. příznaky jako před menstruací, pak jakoby menstruační bolesti v podbřišku, trocha krve.. a pak strašné křeče, jak kdyby mi nožem krájeli dělohu na plátky. A krev. Hodně krve. Dojeli jsme na pohotovost, potvrdili, co už jsme věděli. Plůdek měl pořád 6mm. A odcházel. Příroda fakt věděla. Dostala jsem potratovou pilulku, když potrat začal sám, byla prý šance, že nebude kiretáž potřeba.. Co mi ale nikdo neřekl, na co mě nikdo nepřipravil, bylo jak velké kusy, ze mě budou padat. Jeden skoro jako dlaň. Seděla jsem v louži vlastní krve v koupelně, tohle v ruce, omlouvalo se tomu, hladila to.. nemohla jsem to vyhodit, spláchnout. Propašovala jsem to z nemocnice a s přítelem jsme naši „borůvku“ pohřbili, hned jak mě propustili. Má aspoň mohylku na hezkém místě s výhledem. Víc jsme pro ni už udělat nemohli..
Dobrý den, také přidám svou zkušenost. Mé první a druhé těhotenství bylo bez problémů, otěhotněla jsem prakticky rychle a vše probíhalo na jedničku. Starší dceři je 15 a mladší 13 let (s bývalým manželem). Minulý rok jsme se domluvili s přítelem, že půjdeme do miminka. Je mi 41 let. Otěhotnět se nám povedlo velice rychle, ale v 7tt mi bylo řečeno na první kontrole, že se plod nevyvíjí jak má(je moc malý). Začala jsem tedy mírně krvácet a samovolně potratila na konci ledna tohoto roku. Chvíli trvalo, než se tělo dalo dohromady. Začátkem května, jsme začali znovu zkoušet. Zadařilo se nám opět rychle. Ještě před případnou menstruací jsem věděla, že jsem těhotná. Menstruace se mi opozdila o 1 den. Druhý den jsem začala lehce špinit (spíš narůžovělá krev). Třetí den ráno jsem začala krvácet víc a křeče v podbříšku. Po příjezdu do práce jsem zjistila na záchodě že jsem samovolně potratila. Tak jsem se objednala k paní doktorce a uvidíme co mi řekne a jak vše bude dál. I když je to bolestivé a člověk si popláče, tak věřím že se nám ve správný čas zadaří 🙂 Po druhé jsem otěhotněla po COVIDU ještě v 90denní ochrané lhůtě.
Jak píše paní Anna, člověk vůbec neví jak veliké kusy z něj odcházejí 🙁 Já potratila poprvé přes noc doma a teď podruhé také přes noc, ale zjistila jsem to až v práci.
Dobrý den,
také bych chtěla připojit svoji zkušenost. O miminko jsme se začali snažit po svatbě a snaha trvala čtyři roky. Prošli jsme spoustu vyšetření a nikde nic nenašli, tak se všichni shodli, že je to mojí hlavou. Kromě toho jsem cvičila a zkoušela různé ne lékařské postupy. Poslední, co jsem byla ochotná zkusit, byla kraniosakrální terapie. Za 14 jsem byla těhotná (paní mi našla nějakou blokaci a bylo to). Teď je z toho zdravý tříletý kluk. Když mu byl rok a půl, povedlo se nám další asi po čtyřech měsících, což jsem naprosto nečekala, ale bylo to super. Po Vánocích jsem měla jít na kontrolu ve 20.týdnu, ale tak nějak podvědomě se mi tam vůbec nechtělo. Asi jsem něco tušila – byl to zamlklý potrat. Takže druhý den jsem jela do nemocnice a vyvolali mi porod a já musela porodit mrtvé dítě. Když byly výsledky histologie, tak mi řekli, že byla dlouhá a zamotaná pupeční šňůra, prostě smůla, bohužel se to někdy stává, povídali. Dlouho mi trvalo, než jsem se z toho dostala. Letos v březnu po necelém roce od dovolení, že to můžeme zkusit, se nám povedlo další. Tentokrát vydrželo jen osm týdnů – další zamlklý potrat. V neděli jsem byla v nemocnici na revizi. A zase tam byl takový zvláštní pocit, že něco není tak, jak má být. Doktoři říkali, že máme počkat dva až tři měsíce a můžeme zkoušet zase. Jen nevím, jestli mám sílu a odvahu..Dětí jsem chtěla víc, ale nějak nám není přáno. Ale třeba někdy..Děkuji za tento článek a komentáře.
ahoj, taky přidám svoji zkušenost…teď v květnu mě čekala návštěva v 12tt na gyndě, kde už mi předávali těhotenskou průkazku, bohužel, srdíčko již nebylo, zastavilo se v 10tt a navíc mělo miminko kolem hlavičky edém – hydrops plodu zněla diagnóza – byl to pro mě obrovský šok, následovalo objednání na revizi dělohy za dva dny, ale potrat se mi již spustil doma za den a jela pro mě sanitka a za pár hodin jsem již měla po zákroku. Ten smutek a prázdnota – to se těžko popisuje, asi znáte….doteď na to, holky, myslím..i když i kdyby těhotenství pokračovalo, šance na přežití miminka byly mizivé…naštěstí mě doma podržel manžel a šestiletý synek…teď čekám na první menstruaci po revizi a zkusíme to znovu a uvidíme, zda se podaří a příroda a někdo nahoře nám pomůžou….všem posílám veliké objetí!!!
Hezký den, děkuji za Vaše příběhy. Právě si tím procházím…doma mám 5ti letou dcerou (u ní probíhalo vše v pořádku) a teď před pár dny samovolný potrat 6tt. Byl to šok, ale bohužel…teď mě čeká kontrolní odběr hcg a ultrazvuk, tak doufám, že nebudu muset na revizi a tělo si poradí samo. člověk nesmí ztrácet víru, věřit, že bude líp a prostě bohužel i taková zkušenost, je zkušeností…přeji všem zdravá miminka.
Dobrý den, právě ležím v nemocnici, za chvíli mne čeká revize dělohy. Před třemi hodinami jsem spontánně potratila. Bolest je to ohromná! Při čekání na zákrok jsem našla tuto stránku a musím říct, že mi to ohromně pomáhá. Mám pocit, že jste tu všechny se mnou a já tu neležím sama a prázdná. Holky, ženy, jsme silné a spolu zvládneme všechno! Děkuji Vám za Vaše slova a příběhy.
Je fajn si na vlastní oči přečíst, že se to stává i jiným. Řeči o četnosti a procentech moje duše moc nebere. Mám po 2. potratu, který se tentokrát naštěstí odehrál v rámci menstruace, ale přece jen mě to teď vzalo. Je mi čerstvě 37, moc si přejeme 3. děťátko, máme 2 zdravé děti, ale nestačí to. Holčičky se mě pořád ptají, kdy už dostanou bratříčka a mně je do breku. Otěhotněla jsem před 2 lety hned, nevyšlo to a od té doby pořád něco. Pevně věřím, že to jednou vyjde, ale to čekání je nekonečné. Denně se modlím a prosím o Boha o pomoc. Obdivuju ty z vás, které zažily potrat v pozdějším týdnu a přesto mají odvahu to zkusit znova.
Dobrý den, děkuji všem, že si mohu přečíst příběhy ostatních. Na jednu stranu mě uklidňuje, že v tom nejsem sama, na druhou stranu mě děsí číst si o opakovaných potratech. Já jsem to před několika dny bohužel zažila taky. V 6tt jsem začala špinit, jela jsem k doktorovi, ten mi ukazoval na ultrazvuku, že všechno je v pořádku, ale další den už jsem krvácela a nastaly silné kontrakce, že potrácím mi došlo až po několika hodinách v křečích, odvezla mě rychlá a byla mi provedena revize dělohy. Bylo to moje první těhotenství, je to tak traumatizující zážitek a je jasné, že při příštím už budu mít celou dobu obrovský strach, že by se to mohlo stát znovu. Tentokrát bylo těhotenství neplánované, nicméně jsme si s partnerem uvědomili, jak moc si přejeme stát se rodiči, nezbývá než věřit, že si nás ta malá dušička brzy najde a porodím zdravé miminko. Všem přeji mnoho sil a víry ve šťastný konec.
Měla jsem teď zrovna chvíli, kdy jsem si vzpomněla a chtěla jsem se podpořit tím, že ostatním ženám, kterým se to stalo, se poté povedlo donosit zdravé miminko a našla jsem tento článek, za který opravdu moc děkuji. Také to bylo mé první těhotenství. Hned na první dobrou, za což jsme byli neskutečně rádi. Takové štěstí jsem v životě nezažila. Jelikož jsem si vědoma všech problémů, které by mě mohly potkat, byla jsem na začátku nervózní a nesvá, ale s každou dobrou zprávou stres a strach opadal a přicházelo větší a větší štěstí a radost z toho, že budeme rodina. V den prvního screeningu jsme se strašně těšili, až mimi uvidíme a uslyšíme opět srdíčko. Měla jsem obavy, asi jako každá, ale byly o dost menší než štěstí, co jsme cítili. Ten den byl nejhorší v mém životě. Když si na screeningu p. doktorka zavolala na pomoc jiného lékaře. V tu chvíli už jsem věděla, že je něco špatně, ale držela jsem slzy zatím tam, kde měly být. Doktor ale bohužel potvrdil, že miminku už nějakých pár dní nebije srdíčko. Takovou bolest bych v životě nikomu nepřála. Obavy, strach a bolest mám pořád. Vím, že mě to bude provázet někdy i u druhého otěhotnění. Ale naše holčička na nás kouká z nebe a čeká na svého sourozence, který už bude tady s námi. Doufám, že se to povede co nejdříve a ta bolest bude alespoň o trochu menší. Všem ženám, co to prožívají přeji hodně sil. Zvládneme to.
Dobrý den, zrovna si procházím třetím potratem, a jednu zdravou holčičku mám doma, jak to u vás dopadlo. Já už to asi vzdala
Dobry den, pred tydnem jsem prodelala samovolny potrat ve 12.tt. vse bylo do te doby v poradku, dokonale, bez potizi a kdybych nebyla tolik unavena, ani bych o tehotenstvi nevedela. A pak to zacalo. Krece v brise, ktere se stupnovaly a pak se pridalo krvaceni, ktere take nabyvalo na intenzite. Zacalo se mi delat zle od zaludku. Nebyla jsem schopna se prevlect z pyzama, tak jsem pozadala manzela, at zavola sanitku. Bylo to strasne a bolestive. Pani v sanitce me uklidnovala, ze v nemocnici delaji zazraky… Bylo ale pozde. Plakala jsem a neslo prestat. Snazila jsem se myslet na to, ze se to stava a ze to tak melo byt. Za dva dny jsem se citila lip (na duši). Ale obcas se to vrati. I kdyz vim, ze s tim nic neudelam, tak to proste boli. Pripadate si neschopně. Po tehotenstvi zustala jen bolest… A pak zacinaji otazky, zda se to dalsi podari, zda jej donosim, zda budu klidna, nebo se budu kazdou minutou bat, ze o nej prijdu… Partner je mi skvelou oporou a vim, ze by udelal cokoli pro to, abych neplakala, ale asi to ty slzy potrebuje…
Dobrý den, dovolim si take prispet vlastni zkusenosti. Me prvni tehotenstvi bylo mimodelozni, byl to pro me strasny sok na prvnim UTZ nic nevidet. Tyden jsem byla v nemocnici, protoze hcg bylo zatim nizke a poras tu byla sance, byt velmi mala, ze to nakonec bude v poradku. A tak me sledovali na utz a hcg, nakonec se ale mimodelozni potvrdilo. Pro me to bylo neskutecne psychicky narocne. Dnes uz mimodelozni umi resit v urcitych pripadech i bez operace podanim metotrexatu. Pote jsme museli nejmene 3 mesice cekat, a nakonec jsem pak otehotnela hned na prvni pokus. Jenze v 10.tydnu se zjistilo zamlkle tehotenstvi. Pro me hrozny pocit bezmoci a nespravedlnosti. Byt z toho sebe neobvinuji, nechci, aby o tom vedela manzelova cast rodiny, protoze se bojim (mozna zbytecne), ze by to cele davali za vinu me. Na zamlkle tehotenstvi jsem dostala tabletky na vylouceni plodu, takze opet vyreseno bez operace, byt nekolik hodin jsem mela uplne silene bolesti, stridala se zimnice s teplotou a bylo mi na odmleni. Ale pro me bylo dulezite, ze po prvni ms jsme se mohli opet zacit snazit znovu. A opet ae povedlo na prvni pokus. Nyni jsem na zacatku 5.tydne a cekam na prvni utz. Ale psychicky to nyni zvladam lepe, protoze vim, ze ovulace byla na te strane, co minule a ze tedy tolik nehrozi opet mimodelozni. Celkove je tohle tehotentsvi trochu jine,citim se trochu jinak, tak uvidime, jestli to nyni vyjde 🙂
Dobrý den, pročítám tu příběhy a přemýšlím nad tím vlastním… Když jsme si na podzim loňského roku s manželem řekli, že teď máme všechny dobré podmínky pro nového člena rodiny (nová práce, přestěhování), nenapadlo by mě, že se nám zadaří hned napoprvé. Velké překvapení a také velká radost. Užívali jsme si tu zprávu tím spíš, že byly Vánoce, začínal nový rok a my jsme měli tak pěkné vyhlídky. Bohužel během ledna došlo v asi 6 tt ke spontánnímu potratu. Byli jsme z toho oba zaskočení a moc nevěděli, jak se k tomu stavět, ale nedalo se dělat nic jiného než se smířit a soustředit se na jiné věci. Za tři měsíce se nám povedlo spontánně počít znovu. Opět docela bezproblémově a prakticky hned poté, co se mi srovnal cyklus. Opatrná radost narůstala s postupujícími dny těhotenství a jakmile jsme překonali 6. tt byla jsem si čím dál jistější, že teď bude všechno v pořádku. Cítila jsem se totiž jinak než poprvé. Na kontrole v 9. tt však lékařka musela s lítostí konstatovat, že nevidí srdeční akci. A protože se potrat nerozběhl sám, šla jsem si za pár dní pro tabletku. Bolest hrozná – fyzická a psychická ještě víc.
Co mě zasáhlo ovšem nejvíce byl pocit, že si to těhotenství snad vymýšlím – po SP v prvním případě se mě lékařka nevěřícně ptala, jestli jsem test měla opravdu pozitivní, protože nevidí zvětšenou dělohu a že jsem měla určitě jen opožděnou menstruaci. Následně mi přednášela o tom, že tedy tu krev vezme, aby vyloučila mimoděložní těhotenství, když tvrdím, že jsem test měla pozitivní, ale ať si dobře uvědomím, že by mě mimoděložní těhotenství mohlo ohrožovat na životě. Taková prima podpora. Víckrát jsem k ní nešla. U druhého těhotenství jsem měla „fajn“ rozhovor už se sestrou, když jsem říkala, že bych si ráda u paní doktorky potvrdila těhotenství, a ta na mě vybafla, jestli jsem měla těhotenský test pozitivní a kolik jsem si těch testů dělala a pak jestli se tedy opravdu cítím jinak, když jsem test dělala jen jeden. Odvětila jsem, že si snad nevymýšlím, když jsem měla poslední menstruaci před dvěma měsíci. Nevím, jestli to prožívám moc citově, ale takto si podporu nepředstavuji.
Co mě drží nejvíce, je manžel. Čekali jsme se na sebe sice dlouho (nadneseně říkám, že jsme se hledali, až jsme se našli, je nám 38), ale jak už tu bylo psáno o několik příspěvků výše, myslím, že jsem rozhodně raději s člověkem, který je mi skutečnou oporou, mou „soul mate“, nejlepším přítelem, než bych se vdávala jen proto, abych mohla s někým mít děti. Beru to teď tak, že být spolu je krásné a případné děti budou jen bonusem navíc, byť bychom si je oba moc přáli.
Děkuji za článek a všechny komentáře.
Měla jsem teď nepravidelnou menstruaci, takže když nepřicházela po více jak 30 dnech, neplašila jsem s testováním… asi 35.den cyklu jsem začala slabě menstruovat, na moje poměry úplně slaboučké krvácení. Po pár dnech jsem z ničeho nic začala velmi silně krvácet a po chvíli jsem věděla, že jsem potratila. Doma s tříletou dcerou, povídaly jsme si, starala se o mě a “četla mi knížky, aby mi bylo líp”. Je nám smutno, ale věřím, že se nám podaří mít další miminko.
Přeji hodně sil všem.