Deprese po porodu

Nezvaný host, který když přijde, snadno nabudeme dojmu, že jsme na světě jediné, kdo to nezvládá

Vždycky jsem si myslela, že mi praskne voda, třeba v kuchyni u snídaně, podívám se na manžela, trošku ho uklidním, v klidu si dobalím věci, pořád ho budu ujišťovat, že je všechno v pořádku a sama se budu přesvědčovat, že ještě vyrážet nemusíme, ať neplaším. Tohle je ten den, na který jsem se připravovala, vysnila si ho, když jsem usínala, nebo psala porodní plán a těšila se, až mi malého položí na břicho. Z plánovaného hypnoporodu jsem se dostala zcela neplánovaně až na kožené křeslo hypnózy u psychiatra. Voda mi nepraskla, v poradně na monitoru lékař vyhodnotil, že se malému nedaří a vzhledem k okolnostem by si mě tam rád nechal na pozorování. Monitory se nelepšily a rozhodli, že budou malého na další den vyvolávat. Při pomyšlení na vyvolávaný porod se mi chtělo brečet. Stalo se. V noci jsem si srovnala myšlenky, slíbila si, že to všechno zvládneme a ráno mi byla zavedena první tableta. Během dopoledne jsem se hezky otevřela a následovaly injekce oxytocinu do zadku po kterých přišla nekontrolovatelná bolest, která nešla vydržet. Nad mým tělem zavládla nevysvětlitelná bolest, které nešlo přivyknout. Síla to celé pochopit a uchopit, orientovat se v tom, co se mi děje, odcházela a já pomalu ale jistě propadala zoufalému volání, aby tohle už někdo ukončil. Porodní plán ležící doma na stolku mi přišel v tu chvíli jako dost blbej vtip. Byl to takový ten smích ze zoufalství, a to byly poslední chvíle, kdy jsem se sama sobě zasmála. Následně si pamatuji klystýr, další injekci, mou ztrácející schopnost ptát se proč a jak. Ztratila jsem jakoukoliv sílu, věděla jsem, že je vše ztraceno, že je něco špatně, stažená nervy jsem se neotvírala, jak bych měla – začala jsem se obviňovat. Konečně jsem byla otevřená na 7 a z rizikového oddělení mě převezli na porodní box, kde na mě čekal manžel. Pamatuji si, jak se z jeho radosti a úsměvu na tváři, když mě viděl, postupně výraz měnil na, „pane bože, co to s tebou udělali“? O to víc jsem se nemohla postavit čelem situaci, která mi prostě utekla a vědomí, že to nebude ten vysněný porod pro nás pro oba mě kopla ještě hlouběji do beznaděje. Kontrakce nevím, co jsou, měla jsem jednu dlouhou kontinuální bolest, která nekončila, prosila jsem o epidurál, prosila jsem o císaře, o konec, který by mě vysvobodil. Bylo mi jedno naprosto vše. Nesnášela jsem se, byla jsem naštvaná na lékaře, na celou situaci a chtěla co nejbližší konec. Vybavuji si, jak mi říkají, že špatně tlačím a blbě dýchám, prý to malému neulehčuji, měla jsem se uklidnit. Nakonec se nestalo nic z mých přání. Malého mi nepřiložili, pupečník přestřihl v rychlosti lékař, donesli mi ho zabaleného až po uši do vánočky, kterou položili kdesi pod prso a násilím mu otevřeli pusu, jako když otevíráte psovi tlamu, abyste mu tam hodili prášek. Mezitím mě šili a manžel cvakal jakési fotky na které se dodnes nemůžu podívat. Malého odnesli, pokoj na room-in nebyl volný, byla jsem se dvěma maminkami na pokoji a malého mi vozili po třech hodinách. Prý jsem měla být ráda, že si můžu odpočinout a nabrat síly a tzv. ještě něco dospat. Chtěla jsem pryč, okamžitě jak to jenom šlo. Z vysněného odchodu domů se stala noční můra, malý nepřibíral, mléko jsem neměla, prý moc vše řeším a lahev s Nutrilonem jsem měla dávat co tři hodiny. Věděla jsem, že je to špatně, byla jsem v kontaktu s laktační poradkyní. Ale někdy i když víte, jste v situaci, se kterou jste prostě nepočítali, prožíváte ji poprvé a je nad vaše rozlišovací schopnosti určit, co je v daný moment správně. Matyáš pro mě bylo tělo o které jsem se starala, protože se o miminka tak stará. V sobě absolutní prázdno, výčitky a boj sama se sebou, co se to proboha děje. Každé jeho zaplakání mi způsobovalo úzkost a pocit strachu. A tohle mám jako říct manželovi? Tohle je prostě průšvih větší, než jsem si dokázala představit a sama sobě přiznat. Byla to horská dráha, nespala jsem, nemohla jsem usnout, hlava mi pořád přemýšlela. Necítila jsem tu bezpodmínečnou lásku, necítila jsem lásku ani sama k sobě. Vždyť na co mám být pyšná? Že je malý v pořádku a já taky – jak mi říkával manžel? Že máme co jíst, krásný byt a zařízený pokojíček? Jenže na co to všechno je, když já to necítím. Necítím vůbec nic. Jsem jako ztracená kapka v moři beznaděje. Jednou v noci jsem si přečetla článek, který mi dodal sílu ráno vzít telefon a zavolat. Vůbec jsem nevěděla, co od toho čekám, jen jsem chtěla mluvit s někým, kdo napsal něco, čemu jsem rozuměla a měla pocit, že porozumí i mě. Z téměř hodinového rozhovoru jsem měla poprvé pocit, že vidím břeh, ke kterému bych mohla sic vyčerpaná, nějak doplavat. Hlavně jsem si uvědomila, že v tom nejsem sama, že takových žen je více a že to není žádná prohra, že nejsem špatná, jenom jsem si prošla něčím, co jsem vůbec nečekala a musím to zpracovat. Nejsem blázen, můj mozek jen vyhodil totální nouzový režim, asi jako když spadne Windows. Hned ten den jsem zavolala na číslo, které jsem dostala od autorky článku a objednala se na vyšetření do Klecan. Posttraumatická porucha, porucha přizpůsobení, poporodní deprese. Asi největším vysvobozením bylo, že vím, co se děje, že mi někdo rozumí. Dnes na koženém křesle v hypnóze vstřebávám tu horskou jízdu. Nestydím se za nic a konečně jsem schopná cítit radost, štěstí a lásku k Matyášovi. Vím, že i když ten start nebyl nejlepší a nebyl kojený, jsem jeho máma se vším všudy a budu tu pro něj. Někdy je jenom potřeba nestydět se a říct si – ano, mám problém.  Nevyčítat si to a přijmout pomoc od lidí, kteří přesně ví, co dělají. Dnes vím, že jsem měla reagovat dříve a nemyslet si, že to zvládnu sama. Vědět a něco dělat je správné řešení. Dnes je tomu víc jak půl roku od porodu a konečně mohu říct, že cítím, co je to milovat. Milovat sebe a své kluky tak, jak jsem asi ani v tom nejhezčím snu nedokázala představit.

Depresemi po porodu trpí tři matky z deseti

Tentokrát bych se ráda věnovala mě blízké tématice, a to jsou psychické problémy po porodu. Již jsem několikrát psala o běžných stavech, jakou jsou poporodní blues, čím jsou způsobeny, jak dlouho trvají a že jím trpí až 80 % žen. Jsou to úzkosti, pláč bez příčiny, střídání nálad, strach z toho, co přijde. A pak jsou však horší stavy, kterým mohou ženy po porodu čelit. Různé deprese, úzkostné poruchy či psychózy. „Stavy narušené psychiky, která splňují některé duševní poruchy, zjistíme, že se objevují až u tří stovek žen na tisíc porodů. Tedy až u 30 % žen po porodu,“ popisuje Antonín Šebela, psychiatr, který pracuje v Národním ústavu duševního zdraví v Klecanech u Prahy. Těžké depresivní stavy, kdy je žena apatická, nejí, nedokáže se postarat o sebe ani o dítě a třeba i myslí na sebevraždu, je pak podle psychiatra zhruba 30 případů na tisíc porodů, což jsou přibližně tři procenta rodiček. Tyto závažné formy duševní poruchy se většinou neobejdou bez hospitalizace na psychiatrickém lůžku. Příznaky, kdy poporodní blues přeroste v depresi nemůžeme jen tak shrnout, nikdy totiž nemůžeme říct, že by ženy měly stejné příznaky. Některé se ale shodují, například většina z nich trpí neschopností spát a často také mluví o strachu z toho, že nebudou dobré matky.

Problém je v tom, že se stydíme

Když nás bolí noha, nebo zub, také vyhledáme lékaře. Jenže psychiatra? Dostat nálepku – matky – blázna, co to nejhezčí období ženy absolutně nedává. Stigmatizace je totiž u nás stále veliká. Žena z příběhu odbornou pomoc nakonec vyhledala a doma nenarazila na nepochopení, ale na obrovskou podporu. A přesto se léčbě nějaký čas bránila. „Spousta žen nechce brát antidepresiva, bojí se, že by nemohly kojit, nebo že se nesmějí brát v těhotenství. Jenže tak to není. My dokážeme doporučit takové léky, po kterých kojit mohou.“ Říká psychiatr Šebela. Sám se podílí na projektu, jenž pomáhá odhalovat psychické problémy u žen po porodu. Rád by zavedl screening, navazující péči a také destigmatizační aktivity. V porodnicích v Mělníku, Neratovicích, Olomouci, Nymburku, v Praze na Bulovce a v Thomayerově nemocnici dávají sestry rodičkám dotazník, který odhalí, zda netrpí úzkostmi a depresí. Ženy jednoduše dostanou tablet, zaškrtnou dopovědi a odešlou. Otázky jim nikdo nečte ani je nevyhodnocují sestry či lékaři. Pokud test vyhodnotí, že u ženy je riziko rozvoje psychických obtíží, dostane druhý den ráno e-mailem doporučení, že by bylo vhodné vyhledat pomoc. Nebo má možnost poradit se s ženami, které mají podobnou zkušenost. Součástí e-mailu jsou i odpovídající kontakty.

Jenže to je málo

Z výzkumu vyplývá, že 75 procent žen na mateřské dovolené, které měly příznaky některé duševní poruchy se nijak neléčily. Nejčastěji jde o úzkosti a nadměrné pití alkoholu. Uvádí Šebela. Těžkých případů si někdo všimne, ale ty středně těžké upadají do jakési šedé zóny a ženy těmito problémy mohou trpět i roky. Velká Británie, Německo, USA či Austrálie mají pokročilý systém péče o rodičky s psychickými problémy. U nás se musí ženy posílat mezi pacienty s ostatními poruchami, a to bez jejich dítěte. Přitom i když se u nich právě narozené dítě stalo spouštěčem, potřebují si s ním vytvořit vztah. A navíc, dítě může být separací od matky v prvních týdnech svého života traumatizované. Veronika Kubrichtová založila po své vlastní zkušenosti dobrovolnické sdružení Úsměv mámy. Díky dotaci z Evropské unie otevřela centrum, v němž se mohou matky s problémy setkávat. Pokud budete mít problém, můžete zavolat! Promluvit si, nechat si poradit. Protože hrozně moc pomůže, když zjistíte, že v tom nejste sama.

Loni vláda schválila takzvaný Národní akční plán pro duševní zdraví 2020–2030.Zahrnuje iniciativu Národního ústavu duševního zdraví v podobě screeningů a také by podle něj měla nejpozději v lednu roku 2023 začít fungovat první psychiatrická jednotka pro matky s dítětem v republice.

Maminky, nestyďte se, pokud se necítíte dobře, není to vaše vina! Vy jste neudělala nic špatně. Vždycky říkám, že když vás bolí zub, tak si taky zajdete k doktorovi, protože to je prostě normální. A když vás trápí duše netrpte, neduste to v sobě. To je jako byste si do toho bolavého zubu ještě crnkaly prstem a snažily se u toho usmívat. To prostě nejde. První takovou úlevou může být svěřit se kamarádce. Vím, že se to člověku, který je zahalený depresivní peřinou říká lehce, ale také vím, že právě kamarádi jsou ti, kteří opravdu dokážou člověka pochopit, podržet a hrozně moc pomoci. Určitě doporučuji kontaktovat odborníka a domluvit se na sezení. Hrozně moc moc moc se vám uleví. Nenechte to zajít až na úplné dno – spadnutí systému. Nejste v tom sami. A pokud chcete, můžete napsat i mě.

Pac a pusu

V.

NUDZ – Národní ústav duševního zdraví

Úsměv mámy