Začnu trošku jinak, ale postupně se k ní dostanu. Setkávám se s rodiči, že tedy budou nosit své dítě, páč je to dobrý, ale uvnitř je ještě pořád hlodají ty dotěrné otázečky – a nezvykne si na to? Nebude rozmazlený? Dělám to dobře? Jak se to kurec palec váže? Nemůžu mu tím nějak uškodit? Proč teda brečí, když ho tam uvazuji? A v tu chvíli většinou stojíte doma u zrcadla, zpocený až na zadku a kontrolujte si úvaz, různě to štelujete a pomyslný papiňák se plní párou…

Stojíte, čekáte, jestli se miminko uklidní a přestane plakat. Ne, nepřestane – je to horší. Bum. „To nedávám“ říkáte si a končíte. Prvně si myslíte, že je někde chyba, že to asi děláte špatně, nebo že se to vašemu dítěti nelíbí. A často se takto dostanete ke mně, protože vnitřní hlas vám říká, že prostě nosit chcete. Navážeme šátek, miminko se třeba lehce vzpouzí, pak už se mu to nelíbí (v tu chvíli otevírám okno, pouštím vzduch do místnosti – pomáhá to) a dostanete ode mě úkol – chodit… z pokoje do pokoje. Hezky 10 minutek chůze. Navíc začnu tancovat jako indián u ohně a syčet a chci abyste se ke mně přidala. A tak si tančíme jako indiánské babči – takové šamanské rituály tady provádíme.

A 1-2-3 a je ticho. Dítě spí! Cože? Jakto? A mám to dobře uvázaný? No jasně že máte – je vám příjemné? Dítě je podsazené, nožky do M, záda jsou fixována, nebortí se. A tak kde byla ta chyba tedy? No ve vaší nejistotě a očekávání, že uvážete a miminko přestane plakat a spásné nošení vás zachrání. A chyběla reakce na transport… Jakmile dostanete úkol chodit, zapomenete, že miminko plakalo. Často jenom proto, že ho něco malého trápilo vy za tím vidíte víc, než ve skutečnosti je. A také jste v jiném prostředí – prohlížíte si to tady – povídáme si a já vás občas popoženu ať zrychlíte a vy jste v pohodě, padá z vás stres. Dítě maximálně přebírá vaše rozpoložení a pocity. A někdy je jim manipulace při vázání prostě nepříjemná a tím, že se to učíte, jste pomalejší. A tyhle drobnosti způsobí, že si myslíte, že nošení vaše dítě nemá tedy asi rádo.

Děti jako i další savci mají v genetické výbavě tzv. reakci na transport – vrozené reflexní chování, aby v případě nebezpečí bylo dítě v klidu a tiše. Představte si, že kočka chytne do tlamy své mládě, to se prověsí, uvolní se, zpomalí se mu tep a dýchání na úroveň rovné odpočinku. A totéž mají i naše miminka. Studie z roku 2013 zjistila zajímavou věc – pohyb nesmí být imitován věcí (houpátka apod.), ale nejvíce tato reakce působí při svižné chůzi. Při nesení je dítě vestibulárně stimulováno, což je velmi důležité pro jeho správný emocionální a psychický vývoj. Tělo dostává odpověď na své vrozené reflexy a chápe je jako „ano, takto je to správně“ „rodiče pochopili, co potřebuji“ „A já, na oplátku, budu spokojené, vyrovnané a klidné.“ 🙂

V dnešní době prostě na přírodu a intuitivní chování zapomínáme. Děti se odkládají, aby nebyly rozmazlené, nehýbou se, zvykli jsme si na to, že děti pláčou… Ale víte o tom, že nosící kultury a děti, které jsou u nás nošení méně pláčou? Potvrzuje to studie z roku 1986 a to o 43 %. Z toho vyplívá, že některý druh pláče je zkrátka proto, že jim chybí nošení a reakce na transport, kterou je příroda vybavila. A o té rozmazlenosti a závislosti na vás si povíme příště 🙂

Při návštěvě u mě si také u kafe probereme nošení z hlediska evoluce, jak dítě oblékat, jaké jsou znaky dobře uvázaného šátku, jak často a jak dlouho nosit. Máte s nošením starosti? Stavte se ke mně na kávu a procházku 🙂

Těším se na vás 🙂

Vanda S.

Handling a nošení dětí kniha a videokurz

Nabízím vám ucelený přístup, jak zacházet s miminkem v souladu s jeho potřebami, založený na poznatcích z kinestetiky, vědy zabývající se pohybovými dovednostmi, a z fyzioterapie a založený také na antropologickém bádání v péči o dítě. Poznatky kořením svými zkušenostmi maminky a lektorky. K daným tématům jsou i praktická videa, která si můžete v zabezpečené sekci na internetu se svými přístupovými hesly pouštět.