YEAH! PLACENTA NAD ZLATO!
Kojící polštář – housenku jsem si koupila pár dní po tom, co mi doktor předal těhotenskou průkazku. Jako bych teď měla štempl na to, že jsem fakt těhotná. A můžu se začít připravovat. Výbava ne? Takže ještě tohle tohle tohle tohle a tohle a budu ready. A ta představa, jak budu vozit kočárek a v něm roztomiloučký bejby, trala la la la. Bum – realita. Zabolela. Mentální výbavu jsem odflákla asi, nebo co? Jenže, co si budeme povídat, ono se na to zase moc připravit nedá. A tak…
Každá žena čeká miminko, takové, které si vysnila a těšila se na něj. Když byla malá často si od podstaty svého pohlaví hrála s panenkami a starala se o ně. Je to v nás ženách pevně zakořeněné. A najednou je miminko zde a přineslo i milion otázek k tomu jaké ve skutečnosti je. Je malé, velké, narodilo se dřív, nechce pít z prsu, pláče, nechce se ode mě nosit, neroste jak by mělo… V každé případě je to jiné, než očekávala. Je to cosi neznámého. A toto všechno je novorozenec. Je to něco zvláštního, něco čeho se bojíme, odmítáme přijmout tak, jak je a zraňuje nás to. Náš pocit z krásného kulatého břicha se zde tvrdě srazil s realitou, skutečným tvorem z masa a kostí, který neustále pláče. Většina matek říká, že je nikdo nevaroval jaké to doopravdy je pečovat o miminko a že se to všechno musely naučit až když jej drželi v náručí. A je to pravda. Na mateřství se nedá připravit, prožít jej dopředu, je to cesta, kterou projde každá z nás, když porodí.
Láska nenaskočí hned – jak by se čekalo
Pokud se po porodu cítíte zvláštně a koukáte na své miminko a nemůžete uvěřit co se to vlastně stalo, co to je za člověka, cítíte strach, obavu, radost, lítost, nebo vám to vůbec celé nedochází a cítíte se prostě úplně divně – je to ok. Kdyby mi tohle někdo někdy řekl, bude mi líp. Ono jsem totiž čekala to, co jsem si vysnila – jak spokojeně budu s housenkou kojit moje malé roztomilé miminko a ono bylo všechno jinak. A ten výbuch co ve mně nastal. Sama sobě jsem si připadala jako cizinec a mé dítě (ano mé dítě) mi přišlo ještě cizejší než já sama sobě. A tak vám novopečené maminky přeji, abyste se nebály, když se budete cítit naprosto jinak a to všechno, co jste čekaly nebude růžové. Cítily jsme se tak všechny. Jen nám to nikdo dopředu nenahlásil. Nemusíte hned milovat vaše dítě, nemusíte umět vůbec nic, nemusíte cítit vůbec nic a není to vůbec nic špatně. Časem se všechno hezky naučíte ono přijde. Snad jediné, co vám to všechno může usnadnit je váš muž a jeho podpora a pochopení.
Nová kniha: Tátovi a taky mámě
Pro společné plutí divokými vodami rodičovství.
Najít prvně sebe a připojit k tomu vaše druhé já!
Ženy jsou vybaveny úžasnou schopností zapomínat – to co bolelo, nebo to co cítily. A tak se stane, že prostě zapomenete, vytěsníte ten divný pocit, který první dny a týdny, nebo celé šestinedělí máme. A tak vlastně o porodu časem mluvíme, jako jo, přežila jsem to, šestinedělí taky. Jenže na rovinu – šestinedělí bolí. A hodně. Duševně. Citově. Je to divný, cizí stav, kdy se musíte najít prvně vy sama a ještě k tomu připojit vaše druhé zmenšené já, kterému zatím moc nerozumíte. To není jako obálka časáku vysmáté maminky s miminkem v ruce, že? Jenže nebojte, za pár týdnů budete vysmátá taky. Jen by se více mělo povídat o tom, jaký peklíčko nás po porodu čeká. A housenka ani nic jinýho to nezachrání. Jsme to vždy my samy.
Placenta za to může!
A teď vůbec nechci, abyste se někdo někdy bál mít dítě 🙂 Jen si pamatujte, že to co po porodu cítíte je v pořádku, projde si tím více či méně každá máma a za chvíli to bude zase dobrý. A víte kdo za to může? Jen šílenej orgán – placenta. Všechen ten pláč, slzy, ztráta motivace a nejistota. Dokonce se musíte přemáhat si jen jít umýt vlasy. Důvodem toho nevysvětlitelného pocitu, že se řítíte do černé díry, strachu, nespavosti, nejistoty, podrážděnosti a výčitek vůči sobě je absence placenty. Taková blbost. Placenta! Dosud pilně vysílala hormon štěstí estrogen. Mimoto se porodními bolestmi vyplavily tělu vlastní „opiáty“, takzvané endorfiny, které udržovaly správnou hladinu nálady, a teď se ztrácí. Následek: Žena prodělává těžké období, které vrcholí 7 den po porodu, a je to taková pořádná psychická kocovina, ze které se budete vzpamatovávat celé šestinedělí.
Nutno říct, že housenku miluju do teď. Nedám ji z ruky, tedy z nohou. Je to úžasná věc na spaní! Večer ji hezky našteluju mezi kolena a stehna a myslím si, že tahle těhu pomůcka mi vydrží až do důchodu!Díky za to. Spí se mi s ní líp.
Vanda S.
Handling a nošení dětí kniha a videokurz
Jen bych ráda řekla, že to tak být fakt nemusí. Je to časté, ale ne nutné. Asi je to hlavně domácím porodem (ale z doslechu vím, že i v porodnici se dá porodit hezky, jen to chce být připravená, ideálně mít poučený doprovod a mít štěstí na směnu – v dobré porodnici je o dost větší šance), ale taky přispěl koktejl z placenty. Každopádně mi má externí část cizí nebyla, jenom jsme si obě oddechly, že se při spánku tulí k mému břichu zvenku, takže jí už tolik nelehám na nožičky, ručičky a další části těla. Je přesně taková, jaká byla v bříšku – urputná bojovnice, co se nebojí si své potřeby vybojovat, má ráda, když jí zpívám a houpu, je komunikativní a akční. A od začátku se mi zdá naprosto dokonalá.
Tím ale nechci shazovat nutnost o poporodním splínu mluvit. Jen to chce zároveň mluvit o rizikových faktorech, jako je porod, při němž měla matka pocit, že selhává, nemá věci pod kontrolou , byl nějak traumatizující apod., absence bondingu, císařský řez, nedostatek podpory okolí a následná únava atd.