Rozhodli jsme se pro další kousek

A trošku se bojím, jak to zvládnu

V České republice mají ženy ze statistického hlediska 1,5 dítěte. Rozhodnutí dovyrobit ještě 0,5 je někdy těžké. Jednou je dítě číslo jedna z nejhoršího pryč, je to parťák a možná už je i bez plen, jaká úleva… Možná jste zažili krušné chvíle a už si říkáte, že takový další exemplář už prostě nedáte. Nakonec je jedno, zda to bylo jednoduché, nebo ne. Někdy je to otázka zaměstnání ženy a jejího postavení nebo financí a někdy už jen vyhlídka toho, že by měla další roky strávit jen v gatích jak po Obelixovi. Pokud by do toho měla mluvit věda, rovnou bych vás poslala do postele dovyrobit další kousek. Děti, které vyrůstají s bratrem nebo sestrou, jsou totiž ve výhodě. Navzájem se povzbuzují v sociálním a duševním vývoji, naučí se brát na někoho ohled a vůbec je to taková jistota do života, že nejsou samy. Mít jedno dítě, nebo dvě, je rozdíl, ale stojí za to. Na druhé dítě je člověk již připravenější – těží z toho pak celá rodina. Kdy je ideální mít další dítě, jak starší připravit na příchod sourozence? Jak dělit péči a nic si nevyčítat? Proč starší může zlobit, co nám tím říká? A co když je váš citový zásobník prázdný?

Na druhé připravenější

Dobré je, že první dítě nás naučí všechno o naší roli rodiče. Zrodí se s ním veškeré naše obavy, naděje, ale také na sebe zaměří všechnu pozornost. Vyvolá v nás obrovskou lásku. Naše cesta mateřstvím se utvářela týden za týdnem, přes všechna „dělám to vůbec dobře?“, „Co se stane, když to neudělám?“ A klasického „Proč pláče“ nebo „Proč se pořád budí?“. Vlastně by to byl docela objemnej seznam. U prvního dítěte se tak nějak zaměříte na něj a ne na jeho potřeby. Pokoušíte si osvojit rady od okolí, knih a přitom být rodičem vás naučí právě jen a jen vaše dítě. Jean Leidloffová v knize Koncept kontinua vysvětluje pojem „child centeredness“. Děti jsou v západním světě často obětí tohoto jevu. Místo aby žily s námi, vedle nás a podílely se na našich každodenních činnostech, jsou naši malí ve středu rodiny neustále terčem pozornosti, spojeni nezřídka s nereálnými očekáváním rodičů. Vy hlídáte, kdy dostane jídlo, aby si hrály a spaly v předem stanovené časy, zatímco by mohly klidně žít ve svém rytmu jako jejich rodiče a přitom dávat najevo, co potřebují. A tento jev je ještě silnější, pokud máme jen jedno dítě. Soustředíme totiž k němu všechno, jsme na něj přilepeni a také tomu nepřispívá širší rodina, která očekává, že rodiče to všechno přirozeně bez problému a pomoci zvládnou. Vychovávat jedno dítě je vlastně pěkně obtížná pozice pro oba, nikoli kvůli samotě, ale protože rodiče možná vůbec nenapadne zpochybnit svou vlastní výchovu a zapracovat na sobě. Mít více dětí je cesta ke zdokonalení, vyměnit staré zajeté modely, inovovat. Každé dítě je ztělesněním lepšího života.

Co když ho budu okrádat o čas, který si zaslouží?

Situace jedináčka není výhodnější než jiné. Stejně jako ostatní děti potřebuje rodiče, kteří si budou vědomi jeho přítomnosti a potřeb. A to se často nemusí naplnit, ani když máte jedno dítě. Se třemi dětmi jsem dospěla k obrovské pravdě. Čím více je dětí v rodině, tím méně pozornosti se dostane každému dítěti. Ti největší jsou ale schopni naplňovat citové potřeby těch nejmladších. Je to dokonalá provázaná symbióza, která posilňuje všechny okolo.

Hynek (3 roky, nejmladší) se srazil na hřišti s jiným dítětem a Mikulášek (7 let, nejstarší) to viděl a byl blíž než já, přiběhl k němu, zvedl ho, oprášil, utišil pláč a pomazlil ho – dojalo mě to. Hynek mě ani nehledal, Mikuláš mu dal to, co potřeboval – rodinu.

Kdy je ideální mít další dítě?

To je otázka – ptáte se, jak si to udělat jednodušší, nebo jak si to víc užít? Mají od sebe být tři roky? Aby si spolu hráli? Nebo pět, ale nebudou si pak příliš vzdálení? Z okolí možná znáte, že když se děti narodily rovnou hned za sebou, vychovávaly se prakticky samy. Upřímně, fakt si myslíte, že existují takové zázraky? Rozhodně to není tak, že si uděláte druhé dítě, abyste si ulehčili jako rodiče. Upřímně řečeno, podle mého názoru ideální věkový odstup neexistuje. Děti se nevychovávají samy a společník pro hry nám nevyřeší všechny každodenní problémy. Pro mne samotnou byl velký skok být dvojmatka. Se třetím mi to nepřišlo. Až mám někdy pocit, že kdyby mi jich za zády běhalo pět, tolik by mě to nešokovalo, jako změna z jednoho na dvě děti. Nepřemýšlejte, jaký věkový odstup je ideální, udělejte to tehdy, kdy to cítíte, nebo tak, jak se to stane. Vždycky to přinese pozitiva a negativa a nikdy dopředu nevíte, jaké vaše děti budou. A myslím si, že pocit pořídit si další dítě přijde tehdy, kdy na to budete hlavně vy připravená a tím pádem i vaše starší dítě. Protože jedině tehdy dokážete naplnit potřeby obou.

Jak připravit druhé dítě na sourozence

No hlavně asi nečekat, že starší bude ihned milovat mladšího a nebo naopak. Stává se totiž často, že když je starší dítě v kontaktu s početnější rodinou, nebo s malým dítětem, tak si přeje bratříčka a sestřičku. To je přirozené, chce to, co vidělo, ovšem už vůbec netuší o všem, co malé dítě přinese a co mu „vezme“. A pak by ho nejraději vrátili okamžitě zpět. Reklamace! Opačně se pak rodiče snaží dítěti vetřít myšlenku, jak moc dobrý plán je mít další miminko – kámoše, parťáka a dopředu máme pocit, že dítě musíme uklidnit, nebo přesvědčit, že je to dobrý nápad. Jenže v první řadě jde o naše rozhodnutí.

Představte si situaci, kterou popisuje Adele Faberová, spoluautorka knihy Sourozenci bez rivality, co může asi zažívat dítě, když vnímá příchod mladšího sourozence, a co by asi cítila žena, kdyby její partner řekl: „Má drahá, jsi prostě báječná, úžasná, a tak jsem se rozhodl vzít si ještě jednu ženu, budete si spolu určitě dobře rozumět, uvidíš, bude se ti to moc líbit.“

Bratr nebo sestra, to není dárek, který věnujete dítěti, je to lidská bytost, která bude mít v rodině své místo, kterou bude potřeba podporovat a chránit, a přitom totéž poskytovat dětem, které už v rodině jsou. Myslím si, že každý hledá nějaký ideální sourozenecký vztah, chceme, aby si rozuměly, aby se měly rády, aby si spolu hrály, aby spolupracovaly a celý život jeden druhého podporovaly. Připravte své dítě na to, že miminko bude potřebovat hodně času a pozornosti, a že bude závislé na rodičích. Připravte dítě na to, že miminka nemluví, ale pláčou. Nejsou tak pěkná jako panenky a nemají tlačítko ON-OFF. Můžete dítěti vysvětlit „základní“ znaky, kterými se projevuje novorozenec. Aby chápalo, co miminku schází, a mělo tendenci zapojit se do řešení, co by to asi tak mohlo být. Prso! Bingo.

Podle Bernarda Thise, autora knihy Taus jaloux?  z těhotné ženy prostřednictvím hormonální sekrece vychází „vůně života“. A vaše dítě tímto může být přitahováno. Připomíná mu to minulé prožitky. Proto vám chce být blíž než obvykle. Často si maminky myslí, že dítě cítí ohrožení, že se chystá něco špatného a začnou se bát, zda narození dalšího dítěte zvládnou, když se na ně najednou začalo lepit to starší. Je to přirozené, nebojte. 🙂

Nic si nevyčítat

Na mě až panicky padlo, když jsem si přivezla další kousek z porodnice, zda to všechno zvládnu. Sama sobě jsem si říkala: „Vando, cos to zase udělala za blbost, další dítě, jak to zvládneš?“ A chtěla jsem všechno zvládnout na sto procent. Je důležité si ale ujasnit priority. Zamyslete se nad situací. Je večer, malé miminko je nakrmené, přebalené, ponošené a pláče, protože ho bolí bříško. Pláče tak každý večer. Starší se má jít koupat. Vy jste udělala vše, co jste mohla, aby bylo to malé spokojené a zde není prostor pro to si něco vyčítat. Prostě jděte koupat starší. Miminko si to pamatovat nebude, ale to starší vás v tu chvíli potřebuje víc. Někdy jsou to situace opravdu těžké, nechat miminko jen tak plakat. Ale opravdu myslete v tu chvíli na staršího.

Regrese kam se podíváš

Starší dítě může mít po příchodu miminka na svět potřebu zažívat všechno znovu. Stává se, že sotva jste odbourali dudlík, začne ho zase vyžadovat, nebo se začne více budit či počůrávat. Jako by se stávalo opět miminkem. Miminko vyžaduje hodně času a pozornosti a stalo se centrem všeho. Je tedy přirozené, že se starší dítě pokouší získat svůj díl zájmu. Noční pomočování starších dětí bývá v tomto případě velmi časté. (Na toto téma mám již sepsaný dlouhý článek, chystám jej v nadcházejících týdnech). Chtěla bych vás uklidnit a povědět rovnou. Nechte všechny snahy být. Nechtějte, aby se věci daly do pořádku. Vaše dítě se o to postará samo. Vaším jediným a nejdůležitějším úkolem je poskytnout mu podporu. Pokud dojde ke krokům zpět, snažte se vnímat, co byste mohla udělat, aby byla zachována důstojnost dítěte a usnadněte mu snažení. Na noc mu můžete nabídnout plenku a mluvit s ním o tom, co cítí. Třeba se miminka bojí. Kamarádka mi vyprávěla, že se její dcera novorozeného bratra bála. Ta jí to řekla ovšem až po pár letech. Bála se prý, jak byl pomačkaný, fialový. Dětská mysl je úplně jiná než ta naše. Pro nás je novorozenec krásným, voňavým stvořením a nenapadlo by nás, že naše starší dítě v něm uvidí tyranosaura Rexe. Děti se také mohou děsit a bát pláče. Mohou si myslet, že miminku něco je. Proto je fajn dítě připravit na to, co vše miminko může dělat a jak bude vypadat. Zapojte do aktivit se starším dítětem tatínka. Ten bude nyní hodně potřeba. Bude to hlavní spojenec staršího.

Doplňte staršímu citový zásobník

To, jak moc vaše starší dítě vyžaduje pozornost, nám říká něco o tom, jak se cítí. Každé dítě má citovou zásobu – zásobník. Když je plný, všechno jde dobře, dítě je milé, veselé a docela dobře spolupracuje (pomineme období vzdoru, které není projevem zloby, ale nezralé mentální soustavy a dítě nikdy nezlobí naschvál, jen vyžaduje pozornost a pomoc). Takový zásobník se u malého dítěte vyprázdní velmi rychle a my často opomíjíme dobíjet. Mazlit, hrát, masírovat, prostě dávat přítomnost. Někdy nereagujeme dostatečně rychle, protože je tu miminko, domácí práce, večeře, jsme unavené a zásoby se začínají tenčit. Ale i ty naše. Jenže čím méně zásob bude, tím méně vhodný bude způsob, jakým si o dítě bude říkat o pozornost. Bude nás třeba i odstrkovat, může se na nás zlobit, kousat, říkat, že jsme hrozné apod. Pokud na snahy dítěte získat si pozornost budeme reagovat agresivně, netečně, nebo je přehlížet či jednat diktátorsky „udělej, co jsem ti řekla, a potom přijď“, pak si buďte jistí, že zásobník bude naprosto prázdný a odrazí se to na mladším sourozenci. V tuto chvíli to znamená, že budete muset udělat o hodně více pro starší, než by bylo – pokud by byl zásobník plný, běžné. Dítě se potřebuje adaptovat na nové postavení v rodině a může zažívat rozmanité pocity a právě vaše pomoc mu umožní se vydávat v této cestě bezpečně dál.

Veškerý hněv, který starší dítě pocítí od rodiče, se odrazí na tom mladším a ten zase bude ubližovat dalšímu mladšímu, nebo někomu ještě pod ním, například domácí mazlíček apod. A stejně je to naopak, projevy něhy, vřelosti a pozornosti, které starší dítě zažije, jsou ku prospěchu všem sourozencům. Nesrovnávejte své děti – jaké byly, jaké jsou. Vnímejte je jako individuality, a tak se k nim chovejte. Jedno francouzské přísloví říká, že darovat stejnou věc znamená darovat méně. Platí to jak u dárků, nebo u trávení času. Srovnáváním jim odřezáváte části jich samých, aby zůstalo to, co se hodí vám.

Co když dochází citový zásobník mně?

Odkud pořád brát tu energii a citovou zásobu, kterou věnuji celé rodině? Jak mám neustále s úsměvem a vřelostí pečovat o dítě, které má něco porouchané a potřebuje více mé energie a času k opravení? Já, rodič věnující pozornost dětem, se šíleným životním tempem, starostmi, únavou a různými životními krizemi? Jak to mám zvládnout? Je opravdu těžké se obrátit na děti a věnovat jim nerušenou pozornost i čas. Ale je to zásadní! Všichni rodiče jsou oslabováni těmito situacemi „dospělého“ života. Můžeme si ale napsat jiný seznam, seznam věcí, které nás dobíjejí novou energií. Naše děti nepotřebují rodiče, kteří se obětují, ale spíš rodiče, kteří se dokáží překonat, když si to situace žádá. A postarat se sami o sebe, když je to nutné. Nezapomínejte na sebe. Pokuste si ulehčit situaci, jak to jen jde, a najít malé baterky, které vás dobijí. Neříkejte si, že to všechno dáte bez pomoci na 100 %. Natlučete si. Nechte si pomoci, nestyďte se o ni říct. Je úplně jedno, jestli k vám domu bude chodit chůva pro starší, nebo uklízečka. Je úplně jedno, co řeknou sousedi, kteří ještě nemají děti a beztak vás vidí jako magora. (Poznaj, nebojte)… Stokrát důležitější je váš nabitý citový zásobník. Protože pak střílíte energií a dobíjíte ji nejen vašim dětem. Na vás to stojí a s vámi to i padá!

Co mi tak nějak v situaci s novým miminkem pomohlo:

• Nenutit dítěti, že musí mít miminko rádo, spíše hledat společnou cestu. Dětem se nemusí líbit, že miminko nosí oblečení po nich. Respektujte to a kupte společně nějaké nové kousky.
  
• V situacích, které jsou miminku “jedno”, nebo jste udělala již vše, co šlo, aby bylo maličké spokojené a ono to pořád nějak nejde, tak upřednostněte určitě to starší.
  
• V situacích, kdy kojíte menší miminko si můžete prohlížet společné fotografie, když bylo starší dítě ještě menší. Kamarádka mi dala tip na vytištění alba přímo pro starší dítě. Toto album bylo jen jeho a byl v něm fotografie jeho samého, když bylo malé. Když se koupalo, kojilo, mazlilo s rodiči. Aby vidělo, že to vše, co postkytujete nyní menšímu dítěti mělo také. Mou Vandičku třeba hrozně zajímalo jaká byla když byla maličká, co měla ráda a tak jsem jí o tom vyprávěla a společně se staraly o malého Hynka. Můžete mít vytištěné i fotografie, když bylo starší dítě ještě v bříšku, nebo z porodnice a příjezdu domů.
  
• Velmi osvobozující je myšlenka, že DÍTĚ NEMUSÍ MÍT RÁDO MIMINKO. Že je blbost mu takové otázky pokládat, nebo mu je podsouvat. Naopak je dobré mu říct, že určitý vztek, který k sourozenci má, je normální. Můžete se dítěte zeptat, co mu třeba na miminku vadí a společně to vyřešit.

Čím více člověk dětí má, tím méně přísnosti v sobě má. V průběhu času získává zkušenosti a třetí dítě není vychováváno stejně, jako bylo první. Ovšem nejstarší dítě z těchto změn nesmírně čerpá.

Mít více dětí je to nejkrásnější, co vás v životě může potkat. Je to nesmírně obohacující. Nebojte se toho.

Vanda S.