„Normální“ nebo náročné dítě?

První děti jsou takový pokus omyl, že? Nikdo nás dopředu nepřipraví na všechny situace, které budeme zažívat a tak jsme v nich poprvé. Pátráme v hloubi naší hlavy, jak bysme to asi mohli udělat či vyřešit, necháváme si poradit od kamarádů, nebo čerpáme z moře informací na internetu. Když se to nějak sejde a funguje nám to, tak bingo. To mateřství není zase taková věda. Jenže ne každý má doma hodného beránka. Někdy je to pěkně náročné dítě. Víte o tom, že skutečně existuje termín „náročné dítě?“. Pojem náročné dítě jako první zavedl světově uznávaný pediatr Dr. William Sears. Jaké je takové dítě? A jak je rodičům, které jej doma mají? Myslíte si, že mají vlasy, nebo už si je všechny vytrhali a říkají si, tak další dítě už nikdy? Povím vám to rovnou, vlasy nemají, ale dobrá z práva je, že zase dorostou. Taky jsem jedno takové doma měla. A hele, mám další dvě děti. Ono to zase tak zlé není. Jen se v tom trošku zorientovat a pochopit co se to vlastně děje.

Před všechna přídavná jména přidej „NEJ“

Rozdíl mezi normálním a náročným dítětem nemusí být pro prvorodiče patrný, protože je mnoho rádců, kteří říkají, že to či ono není normální. Tak rodiče dumají, zda moc nenosí, nebo moc nekojí, nebo to nějak nepřehlani s tím společným spaním apod. Většina rodičů je vystavena velkému tlaku ze stran pediatra, psychologa, babiček, manželů, kteří soudí, že „není normální“, aby bylo dítě takto náročné. A začnou řešit „problém“, přestože se ve skutečnosti jedná o půlroční dítě, které se v noci budí, protože to je mimino a vyžaduje více kontaktu. Není to žádný patologický stav. Děti se v noci budí a čím dříve rodiče pochopí, že na tom není co řešit, že to není problém hladu, nebo málo výživného mléka, nebo schopnosti matky plnit svou roli, uleví se vám a často pak i dítě přijde na nějaký rozumný režim. Existují ale děti, které jsou prostě náročné. Ano, je to tak. Stačí přidat před všechna přídavná jména „nej“ a máme náročné dítě. „nejuplakanější“, „nejkolikovější“, „nejintenzivně prožívající – všechno“, „nejživější“ a tak dále….

Jak se náročné děti projevují?

• Vše, co prožívají je intenzivní – smích, pláč, jakákoliv reakce.
• Vyžadují často kojení, sání, jídlo – pro uklidnění.
• Nepočkají, jakmile není něco hned, je to špatně.
• Spánek je krátký, neklidný, trhavý, často se v noci budí.
• Jsou nepředvídatelní. Jednou se smějí a za vteřinu je vše špatně.
• Neumí se uklidnit sami, případně nějakým předmětem.
• Jsou neodložitelné.
• Neumějí být chvíli sami.
• Jsou citlivé na separaci.

Každé dítě má nějaký ten bod v určitém období a trvá různě dlouho, ale pokud si odpovíte u všech bodů, že je to váš případ, asi máte „náročné“ dítě. Nezoufejte, není to „špatné“ dítě a vy neděláte rozhodně nic „špatně“. Je to prostě jen jiné dítě, než je průměr a nutno říci, že všechny vlastnosti, které má vaše náročné dítě mu budou v životě prospěšné. Tak například, takové děti bývají motoricky velmi dobře zdatné. Fungují u nich režimy, tedy pokud je vypozorujete, dítě se na ně naučí a bere je jako jakési jistoty, které když dostane, bude spokojené. Takové děti bývají velmi přizpůsobivé novým věcem, lidem, prostorám. Náročné dítě je skvělé, jen potřebuje více péče a údržby. Pokud se smíříte s tím, že se tak dítě prostě narodilo a jeho dispozice mu budou jednou v životě ohromnou výhodou, bude vše fajn. Neporovnávejte se s ostatními. Jen budete muset vynaložit více trpělivosti, než je běžné.

Trocha „důkazu“ pro ty co myslí, že jsou spíše rozmazlené, nebo zlobivé

V roce 1956 byl prováděn výzkum. Vědci sledovali 141 dětí od jejich prvních měsíců, během školy až po základní školy a byl zaveden termín „náročné dítě“. Které dostalo přesného popisu a protože je něco daného černé na bílém, tak se rodičům ulevilo. Ne, nemají divné dítě. Ne, nejsou špatní rodiče. Ne, nedělají nic špatně. Ne, nic nepodcenili. Mají prostě náročné dítě. A čím dříve si to uvědomí a smíří se s tím, tím lépe jim bude. Jako mě tehdy. Miki byl zkrátka to vše, co zde píši. Bylo to hodně náročné, zvláště, když se mi v jeho dvou letech narodila dcera. Bylo to na hlavu. Trhala jsem si vlasy, brečela, křičela a vážně si myslela, že to není normální dítě. Víte, když máte první dítě, berete to tak nějak, jakože takové děti jsou a nebo o sobě pochybujete jako o rodiči. Pak si všímáte rozdílů a něco vám nehraje a když máte další, které je úplně jiné, hrozně se vám uleví. „Uff neudělala jsem nic špatně.“

Pokud bychom se měli podívat na „normální“ dítě, tak to řve jen ve chvíli, když k tomu má důvod. A záleží jak na to rodič reaguje. Pokud přijde na to, co se miminku děje, dítě přestane plakat. U náročného dítěte se to tak neděje. Můžete stát na hlavě a nic.

Jak jste si navařili, to si…

Blbé je, že jako rodiče náročných dětí možná často slýcháte, že děláte něco špatně, nebo že máte být v pohodě a pak bude i dítě. Nebo že jste si jej naučili na nošení, tak se nedivte, že ho nemůžete dát z ruky. To je přece jasný ne? Jak sis navařila, to si… Pravda je to, že jste už asi zkusili všechno možné a ono nic. Nic nezabere. Bude plakat. A je to normální. Vaše nervy v kýblu jsou oprávněné, není to jednoduché. Ale zachrání vás jedna věc. Přijmutí faktu, že vaše dítě je prostě jiné. Přijměte výjimečnost a dar těchto dětí a práci na sobě. Budete muset pracovat na trpělivosti, flexibilitě a komunikaci. Díky tomu budete ve vašem dítěti vidět vlastnosti, díky kterým se tak moc „projevuje“ a naučíte jej pracovat samo se sebou tak, aby mu takové vlastnosti nebyly na obtíž, ale ku prospěchu. My už jsme na to s Mikim taky přišli a teď, když je mu skoro sedm let, je to ten nelepší (i když nejintenzivnější) kluk na světě. Je boží!

Pokud máte doma uplakané miminko

Často mi chodí emaily od zoufalých rodičů, kteří už snad udělali vše a dítě nemohou dát z ruky, protože hned začne plakat. Snaží se přijít na to, co dělají špatně, nebo co je s jejich dítětem, když je pořád tak nespokojené. Víte co? Buďte s nimi, přijměte jejich pláč, neodkládejte je. Dejte mim najíst, napít, když potřebují. Hodně rodičů má obavu, snad protože jim to vtloukli do hlavy jejich rodiče, že je miminko rozmazlené a zvyklé na náruč a proto nechce být nikde jinde. Není to tak 🙂 Pokud takového uplakánka máte, tak s tím nic neuděláte a tím, že byste jej zbytečně nutili být v postýlce i když pláče a chce být s vámi, z něj sebevědomou a silnou osobu neuděláte. Děti jsou různé, některé méně pláčou a je to s nimi jednoduší. A některé takřka propláčou první rok života a najednou se z nich stanou super klidní a vyrovnaní parťáci. Věřím v to, že to ze sebe prostě vyplakat a dostat to ze sebe musely. Následně, když jsou děti větší mi rodiče píší, že jsem měla pravdu. Jako by se něco zlomilo a dítě si vyhraje samo, směje se a je klidné. A že jim ten rok, dva „trápení“ stál za to. Čím jsou mé děti starší a čím více zkušeností mám si sama potvrzuji, že to co jim dáte do prvního roku – ať už zmiňovanou náruč, nebo kontakt a lásku, to budou nacházet stále a nesmírně to formuje jejich povahy.

Rady jsou jako kalhoty, musíte si vybrat svojí velikost

Ještě jedna věc mě na závěr napadá. Ať už máte náročné, nebo jiné dítě a přemýšlíte nad tím jak jej uspávat, jak dlouho kojit, nebo zda nosit či nenosit, nebo jak často koupat nebo jak očkovat, tak určitě hledejte informace a rady, jak to udělat. Jenom nezapomeňte, že jakákoliv rada, nebo to co vám ostatní radí, nebo vidíte, že funguje na ostatních, nemusí vůbec platit u vás. Vůbec se totiž s jejich radou nemusíte cítit fajn – a je to v pořádku. Je to jako nosit kalhoty mojí kamarádky, které mi pořád padají, nebo je mám zařízlé v zadku a to je příšerný. Zkrátka se nebudete cítit ve vlastní kůži. Při více dětech vám dojde, že je to neskutečně široká paleta emocí, barev, plánů, plenek, mlík, prdů, bot, pracího prostředku, nemocí, očkování a jiných šíleností která na na vás číhá. A na vás bude vybrat to, co bude platit u vás a nemím pocit, že jste nějak „divný“, nebo vaše dítě „náročné“.

Vanda S.

Velmi pěkné stránky věnované náročným dětem můžete nalézt zde.

Handling a nošení dětí kniha a videokurz

Nechte si zasílat upozornění na nové články.

Jméno

E-mail*